Pomahač: Proměny správního soudnictví

2. Veřejná správa v diachronické komparaci Exkurs do 3. tisíciletí př. n. l. nás může přesvědčit, že již tehdy vznikala a fungovala správa jako kontinuální a účelová činnost. Ve starší literatuře se můžeme setkat s argumen- tací, že tato činnost ovládla celou společnost. Ostatně tak argumentovali již antičtí autoři. Vzpomeňme jen na Hérodota, který sice neměl pochopení pro to, že Egypťané na rozdíl od Řeků nemohou žít bez krále, velice však oceňoval stav eunomie , kterou už v době stavi- telů pyramid králové nastolili. Současní historikové většinou již králům nepřipisují zásluhy o rozvoj všeho, co se ve starém Egyptě událo, a zkoumají i poměrně obsáhlou sféru vztahů, do nichž správci nezasahovali. Tím je i nastolena otázka, zda má i v tak starém období smysl dělit na správu soukromou a veřejnou, tím však není zpochybněna kontinuita a účelovost v těch činnostech, kterým by příslušel atribut veřejné činnosti. O tom, že by se už v této době projevovala soukromo-veřejná dichotomie právního řádu, panují pochybnosti ještě větší, což však neodporuje poznatkům o tom, že soudy již byly specializované a že řešily spory vznikající při výběru daní (byť v naturální for- mě), redistrubuci potravin či při vynucování pracovní povinnosti. Lze souhlasit s my- šlenkou, s níž pracuje Juan M. Amaya-Castro, že rozlišování veřejného a soukromého v právních vztazích není odrazem skutečnosti, protože jde o předsudečné distinkce. 22 Zdá se však, že v tomto případě bychom měli uznat potřebu předporozumění, bez ně- hož neobejdeme. Snaha o stabilní a funkční uspořádání života ve společnosti je nepo- chybně do historie zanořena velmi hluboko a asi by bylo velmi nezdvořilé vůči mnoha naším předkům, žijícím před mnoha tisíciletími, kdybychom je pokládali za divochy či barbary a civilizaci spojovali například až s antickou kulturou, v níž koření evropská vzdělanost. V soudobých učebnicích se dočteme, že správní právo je konglomerátem práva jako vnějšího nástroje správní činnosti (právo správy), práva jako nástroje ochrany spravovaných subjektů (právo kontroly správy) a práva jako vnitřního nástroje správní činnosti (právo ve správě). Každá z těchto oblastí má patrně své vlastní principy, je však obtížné propojit je do univerzální podoby. Uvažujeme-li o archaických pomě- rech, je patrně lepší o vnějším, vnitřním a kontrolním instrumentariu práva hovořit všeobecně. Právo nelze zredukovat jen na soubor vnějších příkazů, ale je i ochranným nástrojem a ukazuje, jak mají být řešeny spory. Zamysleme se například nad tím, co si nejvyšší soudce Nefersešemre Šeši, působící v úřadě nepříliš dlouho po Ptahhotepovi II, nechal napsat ve své hrobce: Soudil jsem dva soupeře tak, že byli oba spokojení. Chránil jsem slabého před silnějším, jak jsem jen mohl. Tato vyjádření vyvolávají přetěžké otázky, nechceme-li se spokojit s tím, že tato slova jsou jen formulemi zádušního procesu, které s jinou realitou příliš nesouvisí. Pokud bychom však takto neuvažovali, musíme se ptát, proč má soudce chránit slab-

22 AMAYA CASTRO, J. M. Human Rights and the Critiques of the Public-Private Distinction . Amsterdam: Vrije Universitejt, 2010, s. 359–360.

18