Pomahač: Proměny správního soudnictví

šího, není-li slabší v právu? A jak to udělat, aby nejen ten slabší, ale i ten silnější byl spokojený? Talcott Parsons správně postihl rozdíl v právním systému, který ve 3. tisíciletí př. n. l. odlišoval Egypt a Mezopotámii. Zatímco v první zemi existoval stálý král, ve dru- hé byl král jen přechodný. Bylo-li v Egyptě hlavní povinností krále udržovat dané vztahy, pak v Mezopotámii tato povinnost spočívala v aktivním řízení vztahu inhe- rentně nejistého. Ve srovnání s Egyptem dosáhla mezopotámská společnost daleko větší diferenciace mezi posvátným a světským řádem, protože činy bohů byly zásadně nepředvídatelné. Naproti tomu Egypťané neměli strach z bohů, protože byli bezpečně zakotveni v řádu, který byl bohy upraven tak, že potřeboval jenom správné řízení. 23 Mezopotámští vládci, úředníci a soudci tedy rozhodovali v podmínkách vysoké ne- jistoty, které jsou patrně i nám dobře pochopitelné. Naproti tomu ve starém Egyptě bylo potřeba správně řídit to, co bylo dané. To předpokládalo ztotožnit se s královskou teologií a, jak zdůrazňoval Parsons, udržet v chodu civilní byrokracii jako symbol bož- ského řádu, nenahněvat silné a uspokojovat slabé. Vymezení veřejné správy jako součást královské teologie souviselo s pojmem bož- ského úřadu ztělesněného v královském ka . Královské ka spojovalo panovníka s gene- racemi předcházejících i následujících vládců se stejném smyslu, jaké vyjadřuje heslo „král je mrtev, ať žije král“. V období 5. dynastie se věřilo, že duchem, který předurčuje osobnost, myšlení i činy, je obdařen nejen král, ale veškerá egyptská elita. 24 To, co sou- viselo s božským úřadem, se rozšířilo na všechny hodnostáře. Původně bylo jediným božským i lidským úkolem panovníka udržet nebo obnovit řád ( maat ), což znamenalo porazit nepřátele a potlačit ne-řád ( isfet ). Ačkoli božské úřady svěřené hodnostářům obnášely různorodé úkoly, maat zůstávalo entitou symbolizující univerzální normu: rovnováhu, spravedlnost, která umožňuje jednat podle zákona, řád, který činí činy každého člověka v souladu se zákony, pravdou, spravedlností a důvěrou. Setkáváme se tak se zárodkem trvalého účelu řízení věcí veřejných. Pokud jde o staroegyptskou justici, analýza úřednické titulatury ukazuje, že v ob- dobí 5. dynastie se řada nižších hodnostářů zabývala výlučně rozhodováním sporů či trestáním. Soudci rozhodovali převážně na základě obyčejového práva a v některých případech se soudnictví přeneslo do sféry chrámové jurisdikce, konkrétně ke vcho- dům do chrámů, jejichž kněží tam vynášeli rozsudky. Příslušní hodnostáři tak měli vedle soudcovského titulu i kněžský titul. Tato praxe měla především zvýšit autoritu rozsudků. Vedle toho však známe hodnostáře, kteří vykonávali především funkce správní a vedle toho občas i funkce soudcovské, aniž by však zasahovali do působnosti řádných soudů. 23 PARSONS, T. Společnosti. Vývojové a srovnávací hodnocení . Praha: Svoboda, 1971, s. 103–110. 24 V Ptahhotepově nauce se o „ka“ hovoří například v této souvislosti: Velmož obdarovává toho, kdo není dotěrný; je to jeho duch, který rozdává plnýma rukama. Dodejme, že slovo duch, které pro překlad „ka“ používal už prof. Lexa, může vyvolávat kritické připomínky. „Ka“ by bylo možné překládat i jako dvojník. Je patrné, že význam citované věty by se posunul a velmož by možná byl méně štědrý než jeho dvojník.

19