Pomahač: Proměny správního soudnictví

lečnosti, je vhodné pozastavit se i u problému civilizovaných států a odolat přitom romantizujícím představám o existenci politického národa nacházejícího v ideji státu svou realizaci. Pozitivistická státověda před sto a více lety o civilizačních cyklech příliš neuva- žovala, což se projevilo v terminologické nehybnosti dovolávající se starších autorit proslulých svým ahistorický přístupem k politické realitě. 31 Veleznámá juristická defi- nice státu, kterou vytvořil na přelomu 19. a 20. století Georg Jellinek, se opírá o sta- tickou triádu Staatsgebiet – Staatsvolk – Staatsgewalt. 32 Pro právnickou argumentaci je samozřejmě často podstatné, kterého státního území a kterých státních příslušníků se týká právní jednání. Klíčovým pojmem je atribut suverenity státní moci, ať již máme na mysli vynutitelnost práva, pluralitu pravidel chování, či mezinárodněprávní subjek- tivitu. Jellinek řešil zapeklitou otázku, jakým je stát vlastně sociálním útvarem, dekla- rováním jednoty území, obyvatelstva a moci. Stát jako právnická osoba je tedy v jeho pojetí svazová jednota usedlých lidí, opatřená původní mocí vládní, přičemž tato jed- nota vyjadřuje společný účel státu. Stát není totéž, co je ústřední vláda, a odlišuje se jak od těch, kteří vládnou, tak od těch, jimž je vládnuto. Nelze tedy jen tak jednoduše tvrdit: stát jsem já anebo stát jsme my. Jellinekovo poněkud šroubované juristické vyjádření sociální podstaty státu po- někud zlehčovali už jeho přátelé. Tak představitelé école de Bordeaux se přidrželi svého hesla „Nikdy jsme neobědvali s právnickou osobou“. Jejich přesvědčením zůstalo, že výraz stát označuje společnost, v níž existuje politická diferenciace mezi vládnoucími a ovládanými, nikoli jakkoli důmyslnou svazovou jednotu. Řekneme-li, že stát je formou politické organizace, jejíž differentia specifica spočívá ve výkonu suverénní moci ( Staatsgewalt ) vyhraničené primárně územím ( Staatsgebiet ) a sekundárně obyvatelstvem ( Staatsvolk ), říkáme zároveň vše a nic. Jak píše Karel Havlíček, takto stát vypadá, ale je to stát, který neexistuje. 33 To lze pochopit tak, že stát se nám sice může jevit tak, jak praví juristická definice, ale nevíme, zda je to skuteč- nost nebo přelud. Státy, které se mohou jenom jevit a nic víc, nemají podstatu. Pokud bychom zastávali existencionalistické stanovisko, podle něhož je esenciální právě exi- stence, pak by neexistující stát ani nemohl vypadat jako stát a záleželo by jen na tom, co si lidé v rámci prožívaných určení své situace o státu myslí. Především však stát jako teritoriální útvar a personální svazek je v mnoha kon- krétních vztazích spíše pomyslným než skutečným suverénem. Na pojmové úskalí na- razíme i tehdy, hovoříme-li o státu jako organizaci, protože nemusí být jasné, jakou 31 Tak například Samuel von Pufendorf sice považoval svébytný lidský způsob uspořádání a zachování života za kulturu, ale ve státu rozpoznával „složenou morální osobu“, jejíž vůle je jen součtem vůlí osob, které tuto umělou osobu vytvářejí. 32 JELLINEK G. Das Recht des modernen Staates . Bd. 1, Allgemeine Staatslehre. Berlin: Häring, 1905, s. 381–420. 33 HAVLÍČEK, K. Osudné vynálezy lidstva. Obtížná cesta k fragmentárnímu státu a osvícenému právu . Praha: Academia, 2020, s. 27.

25