Pomahač: Proměny správního soudnictví

4. Premoderní veřejná správa Uvažujeme-li o předmoderní správě a předmoderním soudnictví, neznamená to, že si musíme připomínat něco, co je již zastaralé či překonané. Pátráme-li po původu slov, zjistíme, že dvojice termínů antiquus a modernus , tak jak ji nalezneme u auto- rů, kteří psali latinsky na konci starověku a zprostředkovali nám znalost těchto slov v literárním kontextu (např. Priscianus nebo Cassiodorus), nebyla obvykle chápána v přísném rozporu, tím méně dichotomně jako rozlišení dvou kvalitativně odlišných stavů určitého jevu. To, co bylo dříve, nemuselo být pouhou starožitností, ale i tím, co přežívá a projevuje se v současnosti. I moderní doba tedy mohla být ozdobena staro- dávnými zvyky. Modernost nesla význam současnosti, ale zároveň často označovala též novátorství, které však nemuselo znamenat úspěch. Autoři, kteří psali ve Středomoří na konci evropského starověku, uvažovali o současnosti jako o moderní době. Někteří si uvědomovali, že modernita světa, v němž žijí, je velice křehká, a snad i proto se ohlíželi do minulosti. Jsme nakloněni tomu uvažovat tak, že moderní doba může trvat i několik století, nikoli však tisíciletí. Modernita není jen současnost, ale může mít i svou dohlednou minulost. Přesáhneme-li v historickém ohledu tuto „blízkou“ minulost, hovoříme v našem kontextu o premoderní tradici veřejné správy. Z administrativistického hle- diska je to dlouhodobé generační dědictví dotýkající se archaických, antických a stře- dověkých poznatků a zkušeností, z nichž si však vybíráme zpravidla jen to, co rezonuje i v současnosti. Zmínili jsme se již o tom, jak se zejména v rámci politické antropologie vyvíjela diskuse o vzniku premoderního státu. Veřejná správa a soudnictví je význam- nou součástí tohoto tématu. Premoderní evoluce je v porovnání s vývojem modernity dlouhým historickým procesem, který není lineární, ani nevratný. Již konstituovaná veřejná správa i soud- nictví se v mnoha případech ze společnosti vytrácí, zejména máme-li na mysli vývoj v celosvětovém měřítku, kdy přečetné teritoriální politické útvary po několika staletích existence zanikly, aniž by zanechaly tradici, v níž by bylo možné pokračovat. Zvláště ve starších historických dobách se tak stávalo pod vlivem výrazné změny přírodního pro- středí nebo násilnických migračních vln nebo jako přímý důsledek vnitřní nestability. Abychom se mohli koncentrovat na zvolené téma, ponecháme stranou problémy spojené s variabilitou podmínek formování státu v období dvou a půl tisíciletí od roku 1500 př. n. l. až do začátku minulého tisíciletí. Pokud bychom se přidrželi přístu- pu, který využil Talcot Parsons, bylo by vzhledem k rozložení světové populace v Asii a Evropě, kde stále žilo více než 3 čtvrtiny lidstva a počet obyvatelstva se zvýšil za sle- dované období zhruba desetinásobně, potřebné porovnat jenom několik málo premo- derních říší. Parsons v návaznosti na Maxe Webera srovnával vývoj v Indii a Číně a vě- noval se římské a islámské říši. Ve všech čtyřech případech lze nalézt období vzrůstající despotické moci vedoucí k vytvoření imperiální struktury a centralistického způsobu vládnutí, tak období, v němž převáží rysy polycentrismu a feudálního uspořádání.

33