Pomahač: Proměny správního soudnictví

Zatímco v Indii a Číně procházela politická organizace dlouhodobě samostatným vývojem, římská a islámská říše byla podle Parsonse ovlivněna cizími vzory. Řím vy- cházel v mnoha politických i kulturních ohledech z řecké tradice. Islám vycházel ze semitské tradice spojení obce věřících a politické územní komunity pod jednou vlá- dou. Připomeňme úvahu Maxe Webera o tom, že islámské podmaňování světa nevede k moderní racionalitě a že ve východní religiozitě „zůstával svět velikou čarodějnou za- hradou, v níž se prakticky orientujeme a zabezpečíme pro tento i onen svět uctíváním nebo zaklínáním duchů anebo rituální, idolatrickou, sakramentální péčí o spásu“. 46 Západ naproti tomu odmítl ordinatio totius mundi , tedy představu silné supranacio- nální říše opírající se o náboženství. Zkoumání premoderní veřejné správy se často soustředí k evropskému vývoji, a to zejména s ohledem na dynamiku vývoje v období vrcholného a pozdního středověku, kdy různé faktory vedly k vytvoření rozmanité struktury politických útvarů, malých i vel- kých, centralizovaných a decentralizovaných. Naproti tomu v asijských státech převládají repliky starších vzorů vládnutí, nejčastěji v kombinaci prvků militární despocie a patri- archálního feudalismu. Příkladem mohou být islámská impéria na Blízkém a Středním východě a v jižní Asii využívající centralizovanou strukturu vládnutí v perské tradici, nebo vojenské impérium dynastie říše Jüan v Mongolsku a Číně. Čína a Indie zůstávaly řadu století za vrcholem klasického centralistického uspořádání vládnutí a lze vysledovat spíše snahu o obnovení toho, co již existovalo, před hledáním nových cest vývoje. V této souvislosti je vhodné připomenout, jak Karl Jaspers posunul osu světových dějin hluboko do prvního tisíciletí př. n. l., když odmítl křesťanskou filozofii dějin a poukazoval na to, že už v dobách před Kristem ve čtyřech kulturních prostorech nezávisle na sobě vznikly tradice, které dodnes tvoří základy civilizace. 47 V Číně, Indii, na Předním východě a ve starém Řecku tehdy zvítězila kultura nad mocí, aniž by bylo nutné spoléhat na sílu centralistického politického uspořádání, a proto mohly být po- minuty vzory herojského období, despocie a archaického feudalismu. Sledujeme-li vý- voj přechodných historických říší, které vymezil Parsons, je zřejmé, že evropský Západ se sice dlouho hlásil k tradici římské říše, avšak nikoli k jejím rysům tvořícím vojenské- mu impériu. Západ vedl válku s islámskými státy, která se ve středověku vyznačovaly vojensko-náboženskou silou, i když říše byla rozdrobena do různých partikulárních útvarů bez možnosti „úplné institucionalizace islámských aktivistických ideálních vzo- rů“. 48 Podle názoru Steina Rokkana bylo obtížné využít imperiální dědictví římské říše, aniž by to bránilo dynamickému vývoji v oblasti ekonomicko-technologické, vojen- sko-administrativní, právně-soudní i nábožensko-symbolické. 49 46 WEBER, M. Autorita, etika a společnost. Pohled sociologa do dějin . Praha: Mladá fronta, 1997, s. 278. 47 JASPERS, K. Vom Ursprung und Ziel der Geschichte . Basel: Schwabe, 2017, s. 17 n. 48 PARSONS, T. Společnosti. Vývojové a srovnávací hodnocení. Praha: Svoboda, 1971, s. 134. 49 ROKKAN, S. Dimensions of State Formation and Nation-Building: A Possible Paradigm for Research on Variations within Europe. In: TILLY, CH. (ed.) The Formation of National States in Western Europe . Princeton: Princeton University Press, 1975, s. 564–565.

34