Pomahač: Proměny správního soudnictví

Římské impérium povstalo z republikánských základů. Res publica se proměňovala v říši, aniž by hybatelem této proměny byla byrokracie či armáda, které byly spojovány s despotickým uspořádáním moci. Tajemství kombinace městského státu a orientální despocie bylo řeckým dědictvím. Již homérské vyprávění upozorňuje na pojmy agora a polis . Agora byla fórem pro porady o veřejných záležitostech. Polis byla obcí, která ztě- lesňovala silný samosprávný potenciál, a lze souhlasit s obvyklým hodnocením, že polis představuje nejdůležitější přínos starých Řeků pro rozvoj evropského práva a státnosti. Polis dobře fungovala i v dobách řecko-perského soupeření. V achaimenovské říši žilo mezi 40–50 procenty odhadované světové populace a poprvé v historii se tu se- tkáváme s velkoplošnou správou na hustě zalidněném území. Správa říše vcelku dobře vyvažovala centralizační prvky vládnutí s omezením zásahů do hospodářského života a s využitím místní samosprávy. Jak však poznamenal Xenofón, v perské říši se dlou- ho čeká, až se dostaví královo oko (dohlížitel). Správa se neopírala o písemná hláše- ní a o psané pokyny. Vůle krále byla reprezentována autoritou osob, jimž důvěřoval. Řekové, kteří měli mnoho důvodů poměry v Persii pozorně sledovat, dobře popisovali rozdíly mezi správou říše a politikou městských států, ale k tajům premoderní byro- kracie dlouho nedokázali proniknout, neboť tehdejší řecká společnost zůstávala relativ- ně rovnostářskou nestratifikovanou komunitou a donucovací moc byla distribuována mezi svobodné obyvatelstvo. Podle Aristotelovy definice vysvětlené v osmé a deváté kapitole sedmé knihy Politiky je polis společenstvím rovnoprávných občanů, jehož základními (a také zcela zřejmými a nezpochybnitelnými) součástmi jsou vojsko, vládní orgán a soud. Ti, kdož jsou schopni ozbrojeného boje, mají být též schopni vlády, i když patrně ne současně. Aristoteles nepochybuje o tom, že garantem ústavy jsou ozbrojení občané a že tito občané musí mít jistotu, že až přiměřeně k svému věku ztratí sílu bojovat, nikdo jim proto nebude upírat příležitost ucházet se o veřejné úřady. Nejvýznamnější z úřadů, a pochopitelně i úřady soudců by přitom měly být otevřeny těm ze starších občanů, kteří jsou rozumnější než ostatní. Takto se může společenství osob politicky rovných vyrovnat s přirozenou nerovností svých členů. V jedenácté kapitole třetí knihy Politiky Aristoteles uvažuje o povaze veřejné moci a vysvětluje, že tato moc nemůže být bezprostředně spojována s konkrétními osobami, které takto polis reprezentují. Nejde o to spoléhat se na kvality každého jednotlivého soudce, každého jednotlivého radního či každého jednotlivého úředníka, jde přece především o kvalitu systému veřejné moci jako takového. Následuje slavná a poměrně obtížně interpretovatelná věta: Rozhodující jsou správné zákony, neboť monokratic- ké i kolegiální úřady mají rozhodovat jen o tom, co zákony nemohou upravit. Tato věta je doprovázena poznámkou, že správné zákony mohou být vytvořeny jen v rámci správných ústav, což však neumožňuje, aby případné nesprávnosti zákonů napravovali jednotliví úředníci. Společenství má zkrátka přesně takovou vládu, jakou si zaslouží tím, že přijímá své zákony.

35