Pomahač: Proměny správního soudnictví

Protože však zákony klasických řeckých polis vznikaly především jako rozhodnutí o jednotlivých, velmi konkrétních a detailních problémech, je třeba Aristotelovu my- šlenku pochopit i jako deregulační výzvu a varování před přijímáním velkého množ- ství zákonů. Všude tam, kde zákon existuje, má v rámci ústavy absolutní přednost před úředním a soudním uvážením. Důvěřuje-li společenství více svým úředníkům a soudcům než vlastní zákonodárné schopnosti, nemá jinou než sebeomezující mož- nost. Graphe paranomon umožňovala jednotlivému občanovi napadnout akt rady či shromáždění jako zákonodárného nebo výkonného orgánu veřejné moci. Nejvíce dnes rekonstruovaných případů se přitom dotýká žalob napadajících individuální netrestní rozhodnutí veřejnoprávní povahy. O tom, jak obtížné bylo v této souvislosti vysvětlovat fungování donucovacího státního aparátu, se lze přesvědčit v patnácté kapitole třetí knihy Politiky . Aristoteles píše, že král vládnoucí striktně podle zákona potřebuje moc, aby právo vynutil. Tato moc musí být silnější než moc jednotlivců, slabší však než moc většiny. Proto má král nárok na osobní stráž. Otázka tělesných strážců jako donucovacího aparátu však vů- bec nevyvstává v diskusi o oligarchii a demokracii, protože potřebnou sílu představují v případě aristokracie nejlepší lidé a v případě demokracie veškerý lid. Konkrétním příkladem může být Démosthenova argumentace proti Meidiovi před občanskou porotou. Démosthenés nebyl uražen jako soukromá osoba a nesmí se proto spokojit se soukromou satisfakcí. Zrovna tak v případě, že by byl uražen v rámci soud- ního přelíčení porotce A., který má své vlastní jméno, není to útok na občana A. ale útok na Porotce. Je to útok na autoritu a na obec jako takovou. I kdyby se spravedlnost prosadila tím, že je poskytnuto peněžité odškodnění poškozenému, musela by být, jak se ukazuje na příkladě ustanovení athénských zákonů, přinejmenším stejná částka zaplacena i do veřejné pokladny. Zákony totiž počítají s tím, že arogantní jednání nerespektující autoritu poškozuje celou obec. Moc poroty, jež je reprezentantem obce, ale zároveň i náhodně sestaveným sborem sestávajícím z několika stovek občanů, ne- spočívá ve fyzické síle, v bohatství, či v moudrosti, ale pouze v tom, že porota ztělesňuje zákon. A v čem pak spočívá autorita zákona? V tom, že zákony ti, kdo mají povinnost je vykonávat, uplatňují ve prospěch každého, kdo to potřebuje. Tak zákony posilují obec, ovšem za podmínky, že i obec posiluje zákony. Římská republika vycházela z volebnosti úředníků a tento princip doplňovala pra- vidly o tom, jak se mohou uchazeči o úřady navzájem kontrolovat a jak je nastaven cursus honorum , tedy předepsaný věk a pořadí k zastávání vyšších úřadů. To se začalo měnit v dobách pozdní republiky a principátu, neboť jen část nobility byla nakloněna tomu, aby svou sociální pozici spojovala s výkonem úředních povinností. Magistratury byly ve smyslu Callistratovy definice na jedné straně chápány jako pocta a výraz ofi- ciálního uznání ( cum dignitatis gradu ), na druhé straně byly pro jejich vykonavatele spojeny s povinnostmi a náklady, které musely být kompenzovány silnými výhodami.

36