Pomahač: Proměny správního soudnictví

To však mohlo spolehlivě fungovat jen v dobách vojenských úspěchů a mocenského vzestupu. Římský stát poměrně dlouho odolával autokracii a vojenské byrokracii. Až vytvo- ření stálé armády a reforma finanční správy vedly k podstatné změně administrativní- ho systémů, protože k vlivným osobám z privilegovaných stavů ( ordo senatorius , ordo equester ) přibyli úředníci císařského štábu, kteří nebyli rekrutováni z té části elity, která si přisvojovala ve spojení s plněním veřejných úkolů téměř všechny výhody. Vytvořil se tak až do konce 2. století n. l. vcelku rovnovážný stav dělby moci uvnitř admini- strativního systému, který byl co do počtu úředníků vzhledem k počtu obyvatelstva a k rozloze ovládaného území překvapivě skromný. Na konci relativně dlouhého obdo- bí relativního míru a prosperity působilo v římské civilní službě zhruba jen 5000 osob. Sextus Pomponius si položil příznačnou řečnickou otázku: quantum est enim ius in civitate esse, nisi sint, qui iura regere possint ? Co by to bylo v obci za právo, kdyby neměl kdo práva spravovat? Pomponius klade tuto otázku v úvodu výkladu o pů- vodu úřadů. Z 2. století př. n. l. se nám zachovala velká chvála zvláště jen na Libri magistratuum C. Sempronia Tuditana, jenž začínal svou skvělou úřednickou kariéru jako kvestor v roce 145 př. n. l. Popisy úkolů, kompetencí a procedur, sepsané přes- ným právnickým jazykem, byly sice již v tomto období velmi rozšířené, protože však nešlo o texty nadčasové, ale odrážející časté změny, nebyly tolik opisovány a byly již následujícími generacemi právníků zapomínány. Sextus Pomponius patrně sám znal až dílo, které stvořil v Ciceronově a Caesarově době Quintus Aelius Tubero ( doctissi- mus quidem habitus est iuris publici ), o němž ovšem poznamenal, že psal zastaralým stylem, takže jeho knihy jsou málo oblíbené. Nešlo však asi jen o styl, ale i o obsah, protože už v Pomponiově době, ale zejména pak v průběhu tzv. dlouhého třetího století se začaly poměry ve veřejné správě výrazně měnit tak, jak se začalo prosazovat paradigma osobní byrokracie. Na vysvětlenou je třeba dodat, že moderní byrokracie je chápána jako neosobní fenomén, v tom smyslu, že vůle osob musí být projevována v souladu s právem, či alespoň v rámci uznávaných pravidel. Premoderní byrokratická struktura se však v římské říši rozrůstala s cílem zajišťovat dostupné zdroje pro centrální vládu ztěles- ňovanou císařem. Šlo o službu panovníkovi, nikoli o udržování veřejného pořádku bez ohledu na osobu císaře. Tak došlo postupně k vytlačení většiny senátorů z vý- znamných pozic a ani vysocí úředníci v provinciích se už nemohli spoléhat na přáte- le, klienty, otroky a soukromé zaměstnance jako dříve. Úředníkům připadl úkol řešit řadu nových kompetenčních a daňových konfliktů a rozšiřovalo se i mimosoudní použití koerciční moci. S kvantitativním růstem profesionální byrokracie se rozvi- nulo tzv. relační a sumární řízení. Tento posun umožnil, aby se jednotlivci mohli poměrně efektivně soudit nejen mezi sebou, ale i s úřady, jak dobře ukazuje expanze fiskální soudní agendy. Soudci v provinciích přivykali tomu, že rozhodují vertikální spory a že jim v tom dokonce císařské konstituce poskytují oporu. Na druhé straně

37