Pomahač: Proměny správního soudnictví

křehkou rovnováhu mezi znesvářenými elitami, administrativou se začalo zabývat více profesionálních byrokratů, vylepšil se daňový systém, konsolidovala se stálá armáda a v justici se začaly více prosazovat prvky soudcovské nezávisti. Je toto důkazem vyššího stupně modernity? Považujeme-li toto jen za nižší stadium vývoje moderního státu, tedy za konsolida- ci vládnutí, o něž se na Západě různými způsoby usilovalo již od pozdního středověku, připomeňme Machiavelliho úvahu z třetí knihy Rozprav o tom, že státům i jiným univerzálním politickým organizacím prospívají jen takové změny, které oživují prin- cipy, z nichž tyto organizace vznikly. Sebepoznáním se mohou národy a státy úspěšně rozvíjet a své poklesky napravovat tím, že přijmou lepší zákonodárství. To platí jak pro komuny, tak pro absolutistické státy. Francouzská monarchie se podle Machiavelliho nerozpadla díky tomu, že parlement může schválit i zákony přijaté proti vůli panovníka a šlechty, pomůže-li to zdokonalování státu. Parlementem je míněn vysoký královský soud, obsazený v Paříži i v provinciích v té době mnoha stovkami v zásadě neodvo- latelných příslušníků stavu, pro něž se vžilo označení šlechta taláru ( noblesse de robe ). Je příznačné, že právě v tomto prostředí píše Charles Dumoulin, humanista s právní praxí u pařížského parlementu a profesor práva, své proslulé úvahy o uzurpaci panov- nické moci knížaty, pokud vysoká šlechta nerespektuje národní právo a prosazuje jen partikulární právo zemské. Pro stoupence unifikačních snah je panovník oživeným právem ( lex animata in terris ), i když jeho konkrétní role může být jiná, neboť je třeba respektovat vyšší účel tvorby jednotného národního práva, což je výsostný proces zdokonalování státu a pro- jev návratu k principům, na nichž je každý stát založen. Zároveň se pověst a zázemí slavných právnických škol v Bologni, Bourges či v Heidelbergu se začala spojovat se státní službou. V německém prostředí to připomíná termín Aktenversendung , jímž byla charakterizována skutečná podstata činnosti zeměpanských kanceláří i zemských sou- dů kompletujících balíky spisů a rozesílajících je k posouzení učeným právníkům, bez jejichž stanoviska nebylo možné o ničem rozhodnout. V Alciatových dílech nalezneme vysvětlení toho, že delegace pravomoci nemůže být chápána jako osobní vztah mezi vykonavateli pravomocí, ale jako vztah trvale upravený právem. Zäsy řešil obdobný problém v německých poměrech, kde byl habsburskými císaři obnoven důraz na legi- timizační monopol panovníka ve věcech zákonodárství a výkonu spravedlnosti. V díle Politica methodice digesta se o století později Althusius pokusil racionalizovat pojem neomezené suverenity spolu s ideálem státní formy zaručující co největší svobodu lidu a překonat tak skeptické bodinovské východisko. Suverenita lidu sice ztrácí svůj po- litický význam poté, co byla moc přenesena na jediného panovníka, rozumem však může být, ovšemže jen velmi přísným a restriktivním způsobem, ospravedlněn i re- verzní postup, a tedy v krajním případě právo na odpor proti suverénovi. Stavovský pluralismus inspiroval teorii dělby moci, která však nemohla fungovat mimo rámec právního státu.

44