Pomahač: Proměny správního soudnictví

jak jen mu to legislativa umožní, všechny dosažitelné prostředky k výkonu regulace a stejných prostředků pak využívá i k dosahování vlastních cílů. Slavné Sansovinovo dílo Del governo et amministratione di diversi regni, et republiche, cosi antiche, come moderne vydané v Benátkách je na dobu svého vzniku takřka nepřekonatelným dílem administrativistické komparatistiky: co kniha to modelový příklad organizace veřejné správy, počínaje Athénským a Spartským městským státem, přes Řím, Franckou říši až ke Švýcarskému spříseženstvu, polskému království či k Anglii za vlády Tudorovců, je- jíž zřízení však bylo konfrontováno i s modelem Morovy Utopie, která ostatně byla již půlstoletí publikována v různých evropských zemích, ale až dlouho po Morově smrti mohla být připravena její anglická verze. Přemýšlení o správě věcí veřejných silně ovlivnila bodinovská teze o tom, že stát musí především zajistit životy podaných a jejich majetek, pak se teprve může ptát, jaký život je ten nejlepší. Pragmatický duch uvažování vlévá novou krev do organismu rodí- cí se publicistiky, která se dotýká jak aspektů mezinárodních vztahů, tak otázek ekono- mických a správních, jak dosvědčuje posun od Machiavelliho úvah a přes Sansovinovo dílo až k tomu, co píše ve svém spisu Della ragion di Stato italský jezuita Giovanni Botero, pro něhož důvodem existence státu není územní expanze, ale stabilita, jíž je možné dosáhnout dobrou technikou vládnutí a ekonomickou racionalitou. Botero kritizoval státy za to, že se snaží odstranit jedno zlo jiným, až nakonec často zkrachují, a zůstal obezřelý vůči merkantilistické představě, že bohatství lze vytvořit politickými rozhodnutími a že peníze ve státě putují od člověka k člověku. Jak putují, vyživují každou část státu, jak se můžeme později dočíst v 24. kapitole Hobbesova Leviathanu . Představa „krevního oběhu státu“ by nás zavedla do světa kamerálních věd. Netřeba však hluboce přemýšlet o optimalizací příjmů a vydání státu, abychom si uvědomili, že hledání důvodu existence státu je vždy svým způsobem hledáním odpovědi na otázku, kterým veřejným úkolům by se měla správa věnovat. Botero kladl důraz na stabilitu, a tím určoval účel správy věcí veřejných. Uvědomil si, že veřejná správa je činností sledující trvalý účel, který lze naplnit různými způsoby, a proto je nezbytné věnovat velkou pozornost úkolům, které je třeba řešit. Botero přitom nespekuloval, ale iden- tifikoval, které znalosti je třeba doplnit, aby bylo možné zadávat úkoly důležité pro politickou stabilitu a ekonomický růst. 56 Tento přístup vycházel z přesvědčení, že právě přiřazení úkolů ke stanoveným cí- lům a hodnocení toho, jak jsou úkoly plněny, umožňuje zkoumat funkčnost politické organizace. V učebnicích veřejné správy se takovéto východisko dodnes připomíná: Úkoly veřejné správy představují záležitosti, které jsou středem pozornosti celého stát- ního společenství. Pojem veřejný úkol není pevný, je poplatný historickým proměnám. Doposud převažující tendencí bylo rozšiřování veřejných úkolů. K plnění úkolů nesta- čí jen jejich vymezení a vyjádření. Teprve jejich transformací do organizačních struk-

56 BRAUN, H. E. Knowledge and Counsel in Giovanni Botero’s Ragion di stato. Journal of Jesuit Studies , 2017, No. 4, s. 287.

46