Pomahač: Proměny správního soudnictví

rozhodnutí. V sedmdesátých letech 20. století pak bylo brizantně nastoleno téma tur- bulentního informačního a komunikačního prostředí. Veřejné byrokracie jsou totiž paradoxně možná i pro potenciální přebytek informací a dezinformací jak uvnitř, tak i vně vlastní organizace příliš často vystavovány nutnosti chovat se nejednoznačně. Měla-li se správní věda i nadále zabývat rozhodovacímu problémy, musela se smířit s faktem vždy omezené a často i evidentně podlimitní racionality. Zásadní chybou do- savadních přístupů bylo nedocenění této skutečnosti. Simon nabízel zcela pro veřejnou správu zcela jiný typ modernity. Další výzkum se pak zaměřil zvláště na to, jak samotná formulace problému ovlivňuje sklon k riziku, a na to, jak se vyvíjí reakce na opakované neúspěchy. Jiná větev Simonových následníků rozpracovala v tomto duchu teorii orga- nizačního chaosu, která zpochybňuje mnohé teze o kontrolovatelnosti veřejné správy. Popřením weberovské racionality se správní věda poměrně rychle sbližovala se systé- movou teorií. Simon je z dnešní perspektivy velmi raným průkopníkem zkoumání sys- témové složitosti a v mnohém načerpal inspiraci od zakladatelů kybernetiky. Ostatně o kybernetickém pojetí práva a správního rozhodování psal v začátcích své vědecké kariéry i Niklas Luhmann, který později proslul svou teorií sociálních systémů. Lze jen připomenout, že interakční, organizační a sociální systém je vhodné rozlišit na sub- systémy práva, hospodářství a politiky, které samy sebe reprodukují a dotvářejí a mo- hou přitom reagovat na vnější prostředí. Jsou to subsystémy reflexivní a autopoietické, které se tak vyrovnávají se složitostí a mohou komplexitu redukovat. Veřejnou správu nechápeme v tomto pojetí jako apriorně nastavený fenomén. Správní vědec vlastně pozoruje pozorovatele, který se snaží odhadnout, co má učinit. Luhmann ve své Teorii správní vědy připomíná, že veřejná správa funguje tak, že se stává komplexnější, anebo tak, že redukuje složitost prostředí, v němž působí. 72 Reflexivní pojetí, které veřejnou správu vztahuje k ní samotné, by patrně nenašlo takovou odezvu, kdyby mu nepřed- cházela teorie omezené racionality a teorie zpolitizované nové veřejné správy. Moderní byrokracie byla chápána tak, že musí vynaložit příliš mnoho energie, aby udržela svou složitost. To je však často nereálné, a proto představitelé školy New Public Administration začali v 60. letech minulého století upažovat o propojení s jiným složitým systémem. Dwight Waldo přišel s vůdčí myšlenkou zpochybňující ne- zbytnost oddělení správy od politiky, kterou zastávali mnozí klasičtí administrativisté i neoweberiánci. Je totiž třeba pochopit, že se od politických hodnot a zájmů oprostit nelze. Proto vystoupila do popředí pozornosti role administrátora jako aktivisty, který usiluje o dosažení sociální rovnosti. Základními principy nové veřejné správy se staly občanská participace, decentralizace rozhodování a reprezentativní byrokracie v ote- vřené občanské společnosti. Když v 70. letech skončilo období, kdy se výkonnost světové ekonomiky rostla vůbec nejrychleji v dosavadní historii, vznikaly pochybnosti, jak se s tím veřejná správa a politika mohou vyrovnat. Reflexivní koncepce směrodatně určila, že správní věda se bude nadále více než samotným rozhodovacím procesům vě-

72 LUHMANN, N. Theorie der Verwaltungswissenschaft . Köln: Grote, 1966, s. 37, 64.

54