Pomahač: Proměny správního soudnictví

novat tvorbě správních politik a transformace těchto politik do pravidel. Zároveň se ale správní věda musela smířit s tím, že rozhodnutí jsou často přijímána i v situacích, kdy si nikdo neumí správné řešení ani vzdáleně představit. Reflexivní přístup do jisté míry toleroval i samoúčelné chování, snažil se to však kompenzovat důrazem na otevřenost a průhlednost veřejné správy. Odtud rovněž pramení akcent na interakci, negociaci a zasíťování zainteresovanych aktérů veřejné správy. Současnou veřejnou správu lze označit za sofistikovanou. I tato charakteristika sou- visí s komplexitou a nepravidelností. V obecné diskusi jsme si zvykli nazývat kritizova- ný stav za chaos, většinou však to, co se skutečně ve veřejné správě děje, je spíše orga- nizovaným chaosem. Neorganizovanou složitost bychom totiž měli umět se zvýšeným počtem proměnných přesněji popsat. To, co ve veřejné správě spontánně vzniká a co není snadné odvodit z vlastností jejich složek, bývá výsledkem poměrně jednoduchých interakcí v prostoru organizované složitosti. Sofistikovanost lze využít jako schopnost propracovanosti řešení a takto ji před více než 30 lety Thomas J. Peters představil v populární manažerské publikaci Thriving on Chaos : organizace musí vyhovovat přáním a požadavkům klientů, udržet tempo s mě- nícími se požadavky okolního prostředí, omezit hierarchické vztahy, vytvářet a šířit vize a sdílet dříve důvěrné informace. Vše toto lze mutatis mutandis použít i ve veřejné správě. Propracovanost pak může měnit přirozenou povahu věcí a vše zjednodušit. Systém propracovanosti má své kořeny již v premoderním administrativním svě- tě. Příkladně sofistikovaný styl ve správě věcí veřejných můžeme spojovat již s vládou francouzského krále Ludvíka XIV. a přitom nešlo jen o sofistikovanost vládnutí, ale i o zdokonalení vkusu a privilegií. Nabízím však příklad současný, který jsem použil již v knize Veřejná správa za rozcestím . V září 2012 tehdejší ministryně kultury bez zjevného důvodu odvolala ředitele Národního divadla. Protože šlo o poměrně citlivé rozhodnutí, cítila i ministryně, že je třeba veřejnosti říci něco přesvědčivého. V rozho- voru pro zpravodajský pořad České televize osmadvacetkrát zopakovala slovo procesy. Každému mělo být jasné, že to byly procesy, které vedly k jejímu rozhodnutí. Když se nedlouho poté rozhodla pro rezignaci, vydala prohlášení, v němž mimo jiné uvedla: „Každému kandidátovi, který po mě ministerstvo převezme, přeji mnoho sil, chuti do práce a méně procesů“. A do černého se strefil v listopadu 2013 i ministr zdravot- nictví v demisi, který se opakovaně vyjadřoval ke zdravotnímu stavu prezidenta České republiky. V této souvislosti řekl: „Někde vyjelo, že má poranění na hlavě. Já jsem rozklíčoval, jak to vzniklo, docela mě to pobavilo. Já jsem říkal, že to je poranění hlavy státu, a někomu vypadlo to státu.“ A dále na otázku, zda zdravotní stav dovoluje pre- zidentovi vyjednávat o nové vládě, odpověděl: „Tohle je už politická otázka. Nevím. Já když sleduji tu politiku, tak nevím, jestli bych dokázal v té hrůze vyjednávat.“ Příznivci narativní analýzy se snad shodnou na tom, že procesy, vedoucí k rozhodnutí v hrůz- ném politickém prostředí, si zachovávají nádech nahodilosti jen do určitého stupně, který však může mít i vysokou hodnotu.

55