Pomahač: Proměny správního soudnictví

1. Veřejnoprávní soudnictví ve srovnávacím výzkumu Hovoří-li se v kontextu našeho tématu o srovnávacím výzkumu, lze si představit deskripci a jevů, které lze srovnávat, tak uspořádání těchto jevů vedoucí k oddělení toho, co spolu souvisí, od ostatního. Začít je potřebné členěním práva. Důvod je zřej- mý již z toho, co mínil Josef Macur, když uvedl, že civilní soudnictví lze využít jako soudnictví správní. Již slavný administrativista Otto Mayer tvrdil, že o právu se ve správě může mluvit stejným způsobem jako v justici ( in der Verwaltung kann Recht gesprochen werden in derselbenWeise wie in der Justiz ). Tento okřídlený výrok naznačuje, jak dobová doktrína přispívala k formování obecného správního práva. Jestliže v trestním či civilním právu soudy bez zásadních obtíží aplikují právo, mohou tak činit i v oboru správního prá- va, nakolik se administrativistika posunula v podstatě na tutéž úroveň jako civilistika a kriminalistika. Mayer patřil mezi přívržence myšlenky, že idea kodifikace soukromé- ho a procesního práva, což bylo v 19. století nepochybně velké téma, nezůstane bez vlivu na správní právo. Z výdobytků kriminálních věd rovněž velmi ocenil institucio- nalizaci státních zástupců a jejich ústrojné začlenění do justiční soustavy. Přiklonil se totiž k názorům, že veřejní žalobci jsou vlastně správci trestního práva, kteří umožňují trestním soudcům fungovat. Teze, že civilní soudnictví lze využít jako soudnictví správní, je příznačná pro 19. století. Představa, že se odlišuje funkce soudu v trestních a netrestních případech, je velice stará. Krátce řečeno: jeden soud má potrestat ty zločince, kteří si to zaslouží, a jiný soud má rozhodovat spory. Takto byly pradávno vymezeny dvě nezpochybnitel- né úlohy justice. Můžeme to říci s ohledem na učené výrazivo naší doby i jinými slovy. Trestní soudnictví je právním nástrojem trestní politiky, soud je přitom zárukou, že politika bude v souladu s právem. Netrestní justice (civilní soudnictví) řeší spor o sub- jektivní právo, aniž by bylo v centru pozornosti, kdo právo porušil natolik závažně, že si zasluhuje potrestání. Povahu netrestní justice lze pomocí soudobé administrativistické terminologie vy- jádřit i tak, že civilní právo nemá žádného správce, protože se spravuje samo. Záleží jen na tom, zda je spor ze soukromé vůle, nikoli z moci veřejné přenesen k soudu (doktrína spontánního právního řádu). Přijmeme-li důsledně toto základní východisko, může se zdát zbytečné uvažovat o třetí cestě, tedy o netrestním veřejném soudnictví. To není je čistě teoretická pozice, protože netrestní veřejné soudnictví (správní, ústavní) je do- dnes v systému common law integrováno v civilní justici. Dvojí, nikoli trojí základní funkční rozdělení soudní soustavy je praktikováno na polovině zeměkoule, aniž by bylo možné tvrdit, že tam správní právo zůstává bez soudní ochrany, či že tam není v justici institucionalizována správní specializace. Základním pojmem správního práva je správa věcí veřejných a ani justice se tomu- to předurčení nevyhne. Správcem správního práva jsou nikoli jednotlivci, ale úřady. Správní soudnictví je právním nástrojem správní politiky a úřady musí za určitých

58