Pomahač: Proměny správního soudnictví

podmínek obhájit, že správní právo dobře obhospodařují. Aby nedošlo k nedorozumě- ní, vraťme se ještě k Mayerovi, který si velmi cenil dělby moci, a k paralele s trestním soudnictvím. Pro Mayera jako teoretika právního státu bylo samozřejmostí oddělení moci výkonné a soudní. Proto také nevítal angažmá soudců ve vyšetřování zločinů, což je ve své podstatě správní, nikoli soudní činnost, a proto ve státním zástupci viděl nejlepšího reprezentanta veřejného zájmu, což mělo výrazně posílit nezávislost trest- ního soudce. Obdobně si Mayer představoval i pozici správního soudce, když říkal, že veřejný zájem správního soudce nemá tolik zajímat, protože ochrana veřejného zájmu je především úkolem správních úřadů. Háchova stať ve Slovníku veřejného práva československého říká, že o správním soud- nictví lze sotva povšechně říci něco přesnějšího, než že jde tu o pronikání veřejné správy tradičními metodami soudnictví, takže snad lze mluvit o judicializaci správy. Tyto justiční metody, jež se odedávna vyvíjely a osvědčovaly ve službách nalézání práva ve sporech soudních, především civilních, vnikaly různým způsobem do správy ve- řejné, a to jak do správy aktivní, tak i do institucí zřízených pro kontrolu správy. 76 Jiří Hoetzel, pro něhož smysl právního řádu moderního státu je především v tom, aby se občanovi dostalo ochrany proti úřadům, vidí správní soudnictví jako zařízení zaručující dobré aplikování norem veřejného práva. 77 V. Mikule připomínal, že základ- ní význam pojmu správního soudnictví se rozdvojuje mezi soudní kontrolu správy na straně jedné a nalézání práva ve věcech správních na straně druhé. Jestliže v prvém případě jde o interferenci moci soudní a výkonné, popř. správní nebo vládní, pak v druhém případě může být krajně nejasné, kam až může zajít oddělení exekutivního a arbitrárního výkonu veřejné moci a zda může nést judikující veřejná správa znaky nestrannosti a nezávislosti. Ani zde však nemusí být pochybnostem či případným ne- dorozuměním konec, neboť jde-li o soudní kontrolu správy, může být její označení jako správní soudnictví pociťováno jako zavádějící i tehdy, postaví-li se vedle takových výrazů jako civilní soudnictví nebo trestní soudnictví, protože výraz správní tu nemíří na právní odvětví (správní právo), nýbrž na všemožná rozhodnutí určitého druhu or- gánů veřejné moci. 78 Ze srovnávacího hlediska se v evropském právním prostředí vyvinuly tři systémy správního práva, které dokázaly ovlivnit vývoj i v jiných zemích. Anglické právo si uchovávalo dlouho jednotu, nepodléhalo výrazně dualismu prá- va soukromého a veřejného a soudy se podílely na rozvoji obecného práva svým rozho- dováním, které však poměrně slabě omezovalo prostor pro aktivitu správních orgánů a prakticky vylučovalo, aby soudy řešily úkoly veřejné správy. Westminsterský politický model byl postaven na myšlence suverenity parlamentu, která bránila jak vzniku ústav- ního soudnictví, tak tomu, aby obecné soudy v konkrétních sporech ústavní jurisdikci 76 HÁCHA, E. Správní soudnictví. In: HÁCHA, E. – HOETZEL, J. – LAŠTOVKA, K. – WEYR, F. (eds.) Slovník veřejného práva československého. sv. IV . Brno: Polygrafia, 1938, s. 590. 77 HOETZEL, J. Československé správní právo. Část všeobecná . Praha: 1937, s. 403–404. 78 HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část . Praha: C. H. Beck, 2016, s. 367–368.

59