Pomahač: Proměny správního soudnictví

substituovat. Kromě toho zákony upravující veřejnou správu často odkláněly řešení sporů ke kvazisoudním orgánům, administrativním tribunálům, a to z důvodu specia- lity a fragmentace správního práva. Ve francouzském právu se naopak prosadila silná dualita soudního práva (civil- ního a trestního) a práva správního. Tento vývoj do značné míry předurčil koncepci správního soudnictví jako pokračování veřejné správy. V tomto smyslu zapadá řešení správních sporů garantované nikoli obecnými, ale správními soudy do obecnějšího kontextu napoleonské centralizace. Francouzský pragmatismus vedl i po obnovení konstituční monarchie k tomu, že mnohé reformy napoleonského období byly za- chovány a některé dokonce rozvinuty. Správní justice se nadále rozvíjela vlastní cestou a zůstala zastřešena Státní radou, tedy orgánem blízkým hlavě státu a centrální vládě. I když byla posléze na Státní radu přenesena soudní pravomoc, očekávalo se, že bude do značné míry tolerantní k rozhodnutím exekutivy a administrativy přijatým z po- litických důvodů. Podobně bylo inspirováno správní soudnictví i v dalších zemích, a proto v protikladu k zemím common law lze hovořit o régime latin jako o filiaci francouzského typu správního soudnictví s paralelismem judiciálního soukromého a trestního práva na straně jedné a správního práva na straně druhé. V německém právu nutno historicky rozlišovat mezi vývojem rakouským a prus- kým nebo obecněji mezi vývojem v severních a jižních německy mluvících zemích. Nadto je třeba vzít v úvahu, že v dalších zemích se postupem doby německy na úřa- dech a soudech mluvit přestalo, ačkoli právní myšlení se ve svém jádru příliš nezmě- nilo. Je tedy někdy lépe použít i výraz středoevropská veřejná správa a středoevropské soudnictví, zvláště máme-li na mysli právní kulturu. Na rozdíl od Francie neprošlo středoevropské soudnictví obdobím, kdy by panovalo nepochybné přesvědčení, že soudce nalezne v zákoně již zcela hotové právo, i když chladný legislativní kalkul by měl formovat soudcovskou činnost. Na druhé straně ale ke středoevropské právní kul- tuře nepatří ani aforismus vážící se k angloamerickému právu: Hard cases make bad law. Správní právo v této oblasti vyrůstalo z práva policejního a akademicky fundovaní právníci zobecňovali tento vývoj též jako přechod od policejního k justičnímu státu. Konstitucionalistické ideje nalezly svůj výraz jednak v dualitě „složitého“ práva ústav- ního a „jednoduchého“ běžného práva, jednak v ustavení specializovaného ústavního soudnictví. Pro vztah soudního a správního práva neplatí vztah duality, ale komple- metarity. Zvláště v západoněmeckém systému zavedeném po druhé světové válce se setká- váme s téměř krystalicky čistým organizačním a procedurálním rozhraničením ústav- ního a správního soudnictví ve vzájemném vztahu, ale i ve vztahu k dalším druhům soudnictví. V protikladu ke krystalickému typu se naopak zřetelně vyjevuje podobnost anglického a francouzského řešení vyúsťujícího do kazuistické soustavy ve vztahu k vě- cem, které rozsoudily Conseil d’Etat či vysoké londýnské soudy a v nichž se specifikum těchto věcí jako čistě ústavních či čistě správních sporů rozplývá. Francouzská centrali-

60