Pomahač: Proměny správního soudnictví

2. Juridiction administrative Juridiction administrative je typem koncentrovaného a centralizovaného správního soudnictví, které se vyznačuje tím, že správní spory rozhodují nikoli obecné soudy, ale výlučně správní soudy (které nejsou začleněny do soustavy obecných soudů), a to vždy na základě správního práva (které se svými principy odlišuje od občanského práva). Francouzský prototyp vychází z důsledného oddělení moci soudní působící v obo- ru civilního práva (zahrnujícího na rozdíl od u nás zažité klasifikace jak právo soukro- mé, tak právo trestní) a moci exekutivní a administrativní, která zahrnuje jak přímý výkon správy, tak rozhodování sporů. Adjudikace, čili přisouzení práva či nároku, je inherentním rysem správního práva, což se promítá i do potřeby vytvořit organizaci a proceduru ve své podstatě odlišnou od soukromoprávní a trestní justice. Bod zlomu ve vývoji juridiction administrative nastal koncem 18. století. Již před- tím Montesquieu nazýval moc soudní ( la puissance de juger ) výkonnou mocí v oboru ci- vilního práva ( la puissance exécutrice de celles qui dépendent du droit civil ). Montesquieu připomínal, že ve většině evropských monarchií je vládní systém umírněný, protože panovník ponechává vykonávání moci soudní svým poddaným. Soudní moc by však měla být jednotlivým soudcům být svěřována jen na předem vymezenou dobu a soud- ní dvůr by měl v určitém složení úřadovat jen tak dlouho, dokud to bude nutné. Nikdo nechce mít před očima jednoho a téhož soudce a obávaným může být soud, nikoli však jednotlivý soudce. Jiné druhy moci, například řešení správních sporů, však mohou být vykonávány jiným způsobem, neboť jsou vlastně jen výrazem obecné vůle státu a výkonem této obecné vůle. 81 Ani napoleonský model, v nějž vyústily revoluční reformy, si stejně jako Montesquieu nepřipouštěl možnost správních sporů, v nichž by nutně musel rozhodnout soud. Až do poloviny 19. století se v monarchickém prostředí udržela v oblasti státní správy zásada zachování výkonu spravedlnosti na úrovni centrální vlády. Docházelo-li k delegování výkonu spravedlnosti, rozlišovalo se striktně mezi justicí soukromou a trestní a mezi výkonem tzv. nepřímé správy v případě konfliktů vládní či správní povahy. Tento vývoj nebyl nahodilý. Jeho kořeny nutno hledat mnohem dříve, než se plně prosadilo kon- stitucionalistické myšlení. Droit administratif , stejně tak jako správní systém založený na napoleonské fúzi integrující úřady samosprávného a korporativistického původu do centralizovaného systému veřejné správy, se staly předmětem exportu, který vedl v Evropě převážně jižním a jihovýchodním směrem. Francie i Anglie vykročily poměrně brzy na cestu budování silné monarchie a v obou těchto státech sehrála v tomto vývoji pozitivní roli královská justice, vydělující se po- zvolna z instituce curia legis (část královského dvora se stávala vysokým soudním dvo- rem). Právní historikové si ovšem nemohli nepovšimnout charakteristického rozdílu: francouzských vysokých soudců bylo vždy podstatně více než odpovídajících soudců

81 MONTESQUIEU, Ch. De l’esprit des lois . Paris: Éditions Gallimard, 1995, s. 112–113.

62