Pomahač: Proměny správního soudnictví

anglických a v opakujících se periodách francouzští vysocí soudci mnohem častěji pod- léhali svodům zabývat se politikou, a nikoli právem. Pařížský parlement měl už při svém ustavení 51 soudců, po roce 1345 neklesal jejich počet pod osmdesát. Spolu se soudci provinciálních parlementů , které se ustavo- valy od počátku 15. století, šlo tedy řádově o stovky královských soudců, ve srovnání s desítkami vysokých soudců anglických. André Maurois příznačně poznamenává, že rozpadu feudálního řádu neposloužilo nic více než vzrůstající prestiž královské justi- ce. Každý nespokojený sudič se proti rozhodnutí panských soudů odvolával k pro- vinciálním soudům nebo přímo ke královskému soudu. V každé vesnici se místní soudce cítil ohrožován a pronásledován. 82 Tento vývoj byl ovšem dvojsečný z hlediska centralistického uspořádání, ke kterému Francie směřovala. Proto v ediktu, vydaném v Saint-Germain-en-Laye v únoru 1641, bylo v duchu politiky, kterou v té době ztě- lesňoval kardinál Richelieu, soudním parlementům zakázáno, aby nadále činily nátlak na jakoukoli záležitost, která se může týkat státu a správy. Po epizodě „suverénních soudů“ z období Frondy bylo v roce 1661 znovu přísně zakázáno parlementům vmě- šovat se do sporů, jejichž řešení se vyhrazovalo jako státní záležitost králi, jeho radě a královským komisařům. Déclaration des droits de l’homme et du citoyen připomíná ve svém 16. článku dělbu moci jako ústavní princip. Již v roce 1790 se v rámci Conseil d’État du Roi oddělují útvary, z nichž vzniká jednak kasační soud civilního a trestního práva, jednak správní soud. Ustanovení, jímž bylo zakázáno obecným soudům zabývat se záležitostmi týkají- cími se činnosti státní správy a přezkoumávat správní akty jakékoli povahy předurčilo vývoj soudnictví až do současnosti. Ústavní rada recentní páté francouzské republiky sice nedospěla tak daleko, že by uznala princip separace obecného a správního soud- nictví stejně silným ústavním principem jako princip dělby moci, nicméně postavila se proti neodůvodněným pokusům stanovit příslušnost obecných soudů ke kontrole správních aktů. Došlo-li v době revoluce k vyčlenění správních sporů z příslušnosti obecných sou- dů, neznamenalo to zároveň, že speciální tribunály byly striktně odděleny od výkonu státní administrativy. Sieyès-Napoleonova ústava z roku 1799 představila rozuzlení pro- blému správního soudnictví přinejmenším pro příští století. Byla potvrzena pravomoc Státní rady ( Conseil d’Etat ) zasahující do výkonu moci zákonodárné, výkonné i vládní. V oboru moci zákonodárné Státní rada konzultovala návrhy zákonů a nařízení; v rám- ci pouvoir exécutif vykonávala administrativní spravedlnost; konečně jako orgán moci vládní působila generální ředitelství Státní rady a její členové ve funkci ředitelů měli vyšší úřední hodnost nežli běžní ministři. Protějškem Státní rady s funkcí ústavního soudnictví se měl stát Senát, který vedle své hlavní funkce v rámci pouvoir conservateur , to jest jako odkladiště vysloužilých či nepohodlných politiků, měl zkoumat soulad zákonů s ústavou a ústavními principy. Napoleon Bonaparte prosadil poněkud zjedno-

82 MAUROIS, A. Dějiny Francie . Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1994, s. 53.

63