Pomahač: Proměny správního soudnictví

veřejné správy, či všemi spory řešitelnými v oblasti správního práva. Z etymologické- ho hlediska bylo substantivum review v angličtině vytvořeno z francouzského základu a objevuje se už v 15. století zejména ve vojenské terminologii k označení inspekce. Terminologické spojení judicial review se v anglické právní terminologii častěji obje- vuje od druhé poloviny 18. století, a to zejména v souvislosti s úvahami o funkčnosti a nezávislosti soudní moci. Formování judicial review probíhalo v zemi svého původu velmi dlouho a váže ke vzniku anglického práva ve středověku. Angličtí právníci pracovali po staletí s fikcí, že common law je nejobecnější a nejstarší součástí domácího právního řádu. Normanský výboj v 11. století napomohl tomu, že jednotné právo převládlo nad růz- norodými obyčeji. Královské a později i parlamentní předpisy vlastně jen potvrzovaly to, co platí, anebo zaplňovaly mezery v právu a přinášely nová ustanovení. Jak příznač- ně napsal Edward Coke, common law je kontrolováno ve vysokém soudu Parlamentu, který může jeho ustanovení rušit nebo měnit. Tato slova poněkud předbíhala svou dobu. Nikoli proto, že by tehdy akty Parlamentu určitá ustanovení obecného práva nerušila či neměnila, ale proto, že se tak nedělo cestou judicial review . Anglické právo mělo již v raném novověku nakročeno k vládě práva. Můžeme opět použít okřídlená slova, která Coke pronesl v Parlamentu 17. května 1628: Magna Carta is such a fellow that he will have no sovereign . Na slavné středověké listiny ome- zující v Anglii svévoli se nezapomíná dodnes. Ostatně Magna Carta obsahovala i řadu nápadů, jak řešit všední problémy života. Když se například zabýváme tím, jak oddlu- žit ubožáky, kteří si neuváženě půjčili peníze, mohli bychom se například inspirovat články 10 a 11 původního textu. Všechny dílčí praktické nápady byly postupem času z anglického práva odstraněny (některé už ve 13. století, jiné docela nedávno). Dodnes platným právem zůstalo z pohledu britské legislativy a justice máloco. Nedotčeno zů- stalo však například toto: Nulli vendemus nulli negabimus aut differemus rectum aut justiciam . Na této formulaci se patrně podílel Stephen Langton, odchovanec pařížské univerzity a stoupenec ius commune ecclesiasticum . Moderní překlad tohoto ustanove- ní, který nalezneme v soudobé elektronické sbírce platné legislativy, zní: We will sell to no man, we will not deny or defer to any man either Justice or Right. Autoři, kteří zdůrazňovali kontinuitu vývoje vlády práva v Anglii již od středově- ku, nemohli přehlížet, že exekutiva a justice se po dlouho dobu vývoje překrývaly, což ztěžovalo možnost uvažovat o soudní kontrole zákonnosti a ústavnosti aktů veřejné moci v moderním smyslu. Do třetice vzpomeňme, jak uvažoval Edward Coke. Rozlišil pravomoci vitae justiciae , vitae legis a vitae rei publicae a zdůraznil, že všemi těmito pravomocemi disponuje nikoli soudce, ale šerif. Je to totiž výkonný úředník, který iniciuje soudní proces, uvádí v život to, co je po právu, a je tak tím, kdo udržuje život společnosti v míru. Z tohoto vyjádření je dobře patrná snaha zdůraznit, že soudci si případy nevybírají a nemusí se ani příliš starat o to, jaký je dopad, jejich rozhodování, protože pak by byla v sázce jejich autorita i nezávislost.

67