Pomahač: Proměny správního soudnictví

Poněkud jinou otázkou je, jaká byla ve skutečnosti souvislost s politickým roz- měrem premoderní justice. Sarkastický Dicey říkal, že nezná nic, co by bylo více tvr- dohlavé, pedanticky vyumělkované, či vzdálené historické realitě, nežli jsou verdikty Common Pleas a argumentace, v níž vynikal soudce Edward Coke. A přece se právní fikci podařilo dosáhnout něčeho, čeho by snad ani jinými prostředky dosaženo být nemohlo. Zdánlivě protismyslné a politické realitě na hony vzdálené právní kličky po- sloužily spravedlnosti a svobodě. Z obrany soudcovské nezávislosti při vydávání soud- ních příkazů orgánům veřejné správy, při sporech o to, kdo má interpretovat (a pří- padně i kontrolovat) legislativní akty, i v kompetenčních půtkách se rodilo ústavní a správní soudnictví ještě dříve, než se ukázalo být nutným institucionalizovat toto soudnictví jinak než civilní a trestní justici. Nelze přehlédnout, že cesta k soudům byla v Anglii dosti odlišná ve srovnání s ji- nými státy. V systému anglického obecného práva se jen minimálně uplatnil římsko-ka- nonický proces a zvítězila tu zásada, že právo se nalézá jen tehdy, nalezne-li se průchodná cesta soudní stížnosti neboli remedy . Již ve 12. století rozeznával Glanvil 36 writů, s je- jichž pomocí bylo možné soudní řízení zahájit, zhruba tentýž počet writů umožňoval v řízení pokračovat a 4 zněly na výkon rozhodnutí. Obrátit se tedy se stížností či žalo- bou k soudnímu úředníkovi nebylo v common law právem, ale privilegiem, které bylo v roce 1285 druhým Westminsterským statutem omezeno tak, aby soudní ochranu nebylo možné rozšiřovat a poskytovat ji v nových, doposud nechráněných případech. Common law s e vyvíjelo v době, kdy správa a soudnictví nebyly ještě zdaleka funkč- ně ani personálně rozlišovány. Zhruba od 14. století je však již i nařizovací, nejen adjudikační činnost „Jménem Krále“ oděna do právnického taláru tak vyzývavě jako snad nikde jinde v Evropě. Poměrně rychle vzniká právnický stav, nevychovávaný však na latinských univerzitách (kanonisté a romanisté, doctores iuris , měli v samotné Anglii jen velmi omezené pole působnosti), ale převážně ve francouzsky a anglicky hovořících londýnských Inns . Znalci anglického obecného práva zcela ovládli jak westminsterské soudy, tak cen- trální královské úřady. Protože brzy seznali slabiny common law , vytvořili nadto systém méně rigidní, tedy ekvitní jurisdikce. Ještě před vznikem absolutistické monarchie se tak v Londýně vytvořila soustava centralizovaných soudních úřadů, k níž měly cestou poskytnutého privilegia přístup v zásadě všechny svobodné a majetnější osoby v krá- lovství. Tyto soudní úřady neprojednávaly odvolání proti rozsudkům jiných soudů, ale poskytovaly jakýsi mimořádný opravný prostředek těm, kdož si stěžovali na rozhodnu- tí špatného soudce nebo na jiný úřední přehmat. V raném novověku v opakujících se obdobích nestability čelilo anglické soudnictví velmi silnému politickému tlaku. James Harrington napsal po obnovení stuartovské monarchie v Systému politiky (IX,15), že žádné právo není natolik dokonalé, aby se obešlo bez uvážení soudce. Nejlepší justicí je pak ta, kde uvážení způsobí nejmenší škodu, a nejhorším soudnictvím je to, v němž diskrece může způsobit nejvíce zla.

68