Pomahač: Proměny správního soudnictví

1. Soudce a správce: sokratovská tradice a výprava do Egypta Ptáme-li se, co je z etického hlediska nejdůležitější pro soudce, vybaví se zpravidla okřídlené rčení, že dobrým soudcem je ten, který dokáže

1. zdvořile naslouchat, 2. moudře odpovídat, 3. rozumně zvažovat, 4. nestranně rozhodovat.

Koneckonců i návrh českého Etického kodexu pro soudce z června 2020 tuto moud- rost cituje, i když cíleně pro vztah soudců k veřejnosti, a to i s výslovným odkazem na Sókrata. Není však obtížné přesvědčit se, že umění naslouchat, mluvit, přemýšlet a učinit závěr je podstatné pro soudcovskou činnost jako takovou. Se sokratovskou floskulí se v současnosti setkáváme téměř na celém světě v neko- nečné řadě dokumentů týkajících se profesní etiky soudců. Opakují se přitom názory, že požadavky na dobrého soudce nejsou esoterické a ani se za poslední staletí, ba tisí- ciletí výrazně nezměnily. Výrok o dobrém soudci, který je zdvořilý, přesně se vyjadřuje, je střízlivý v uvážení a nevzbuzuje pochybnosti o své nestrannosti, není citací z dobových pramenů. O re- flexi však není v antické literatuře nouze ani po několika staletích po Sókratově smrti. Tak například císař Marcus Aurelius v Hovorech k sobě uvažuje o podmínkách nestran- nosti rozhodování, ve vybavení rozumného tvora nevidí vlastnost, která by odporovala spravedlnosti, a připomíná, že kdosi slavný již dávno nabádal, aby ten, kdo se dovede bystře dívat, uviděl to, co je třeba vidět, a aby soudil moudře. Marcus Aurelius byl velmi vzdělaným člověkem a věděl, že Sókrata odsoudili v politickém procesu k smrti mužové athénští. Již Platón vložil Sókratovi do úst slova o tom, že tyto muže za soud- ce nepovažuje. Zároveň je doloženo, že Sókratés chválil způsob, jakým soudil aristo- kratický areopag , a že nezpochybňoval zákon, který umožňoval, aby archón basileus svolil v jeho případě k soudnímu procesu. 3 Xenofón nás ve čtvrté knize Vzpomínek na Sókrata obsáhle přesvědčuje, že jeho učitel přesvědčivě obhajoval názor, že ten, kdo se ve svém jednání řídí zákony, je spravedlivý, na čemž nic nemění to, že se zákony často i nepředvídatelně mění. Sókratův věhlas a osud se stal součástí římské, byzantské a později i evropské vzdě- lanosti. Nešlo přehlédnout, že sokratovské pojetí spravedlnosti je založeno na racio- nálně uchopitelném řádu a na oddělení etických principů od nadpřirozených prvků. Sókratovo politické přesvědčení bylo republikánské, i když nepatřil k demokratické straně. Xenofón vzpomíná na dvě Sókratovy řečnické otázky: Existuje snad v soukro- mém životě nějaký prostředek, který by víc chránil před trestem úředníků a současně víc pomáhal k poctám než poslušnost zákonům? Je jiná možnost, jak se vyhnout ztrátě

3 BRICKHOUSE, T. C. – SMITH, N. D. Socrates on Trial . Oxford: Clarendon Press, 2002, s. 33–34.

7