Pomahač: Proměny správního soudnictví

procesu nebo jak na soudě vyhrát? Jiný prostředek a jinou možnost Sókratés nepři- pouští. Pokud občané skládají přísahu, že budou svorní, nečiní tak proto, aby všechny bavilo totéž, ale aby poslouchali zákony. Když je občané dodržují, jsou státy nejsilnější a nejšťastnější. Přirozené právo, rozumem pochopitelné, bylo v institucionálním smyslu Sókratovi východiskem pro kritiku eticky neukotveného politického boje, jakým byla athénská republika jeho doby zmítána. Tuto tradici sokratovského uvažování dalším generacím zprostředkovali zejména stoičtí filozofové. Uniknout by nám nemělo velké úskalí to- hoto přístupu, neboť zákon se stal tím, co vstupuje do politického života, a zároveň tím, co nelze překročit. Právo vládlo nad athénskými muži v roli soudců i tam, kde by mělo být nástrojem spravedlnosti. Všichni Athéňané se báli zákona své polis stejně jako se báli Peršané svého krále. Hradba zákona měla sloužit především jako ochrana politického prostoru, příliš často ale selhávala. Na Sókratovu smrt někteří pohlíželi jako na oběť, která by nebyla nutná, pokud by právo politiku ani netvořilo, ani nebylo striktně apolitické již ze své podstaty. Sókratés se snažil přesvědčit porotu o tom, že spravedlnost je totéž, co poslušnost zákonům, ale zároveň si nedělal iluze o výsledku hlasování. V Xenofóntově apologii se ho Hermogenés ptá, zda nevidí, že athénské soudy často poslaly na smrt naprosto nevinné lidi. Sókratés to vidí, ale opakuje, že se celý život choval zbožně a spravedlivě, což potvrzují i všichni přátelé. Možná že právě proto mu bůh dovoluje skončit život nejen v pravý čas, ale i tím nejsnazším způsobem, tedy nechat se odsou- dit k smrti. Promyslíme-li dobře tento paradox, pochopíme, že se Sókratovým jmé- nem byl v antice spojován ideál dobrého soudce jako člověka zdvořile naslouchajícího, moudře hovořícího, rozumně uvažujícího a nestranně rozhodujícího. Byl-li archón jen administrátorem procesu a rozhodovala-li o skutkových i právních otázkách občanská porota v politicky neklidné době, ideál dobrého soudce se vytratil, protože rozhodnutí záviselo na zájmech a z nich pramenící náklonnosti či odporu. Třetí kniha Xenofóntových Vzpomínek na Sókrata uvádí, co proslulý filozof radil těm, kteří se rozhodovali o tom, zda se budou věnovat veřejné činnosti. Kdo tou- ží po úřadě, musí k tomu získat především vzdělání. Spravedlnost je vědění a nemá vládnout člověk, který se nějakým způsobem dostane k moci, ale jen ten, který umí vládnout. Dobrý správce věcí veřejných musí jednat správně, což znamená, že člověk dělá dobře to, čemu se naučil a v čem se cvičil. Tyto úvahy nás vedou až k prvopočátkům veřejné správy, kdy úřady správcovské a soudcovské nebyly v rukou občanů. Zkusme se proto ponořit ještě hlouběji do his- torie a zamyslet se nad tím, zda etické požadavky kladené na dobrého úředníka nejsou svým způsobem věčné. Podnikneme výpravu do starého Egypta, k čemuž inspiruje vzpomínka na konfe- renci pořádanou veřejným ochráncem práv v roce 2006 v Brně, na které bylo předsta- veno následující desatero principů dobré správy:

8