Pomahač: Proměny správního soudnictví

Britští autoři v druhé polovině 19. století často varovali před hrozbou rostoucího objemu pozitivních úkolů veřejné správy. A. V. Dicey psal o nezvyklém kolektivismu v periodě 1865–1900, kdy se v Británii rozmohla dosud nezvyklá administrativní pře- regulovanost spolu s tendencí více a více spoléhat na moc státu. Maitland konstatuje v roce 1888, že Angličané se stali národem ovládaným nejrůznějšími druhy úřadů a výborů, centrálních i místních, vyšších i nižších, rozprostraňujících svou moc všude díky statutárnímu právu. Britské řešení neustoupilo od principu parlamentní suvere- nity, která je natolik silná, že parlament může modifikovat jak ústavu, tak statutární pravidla způsobem, v němž nelze rozumně uvažovat o pevných právních principech, které by vytvářely neměnné kontury ústavního nebo správního práva. Subjekty veřejné správy jsou proto v britském systému svázány statutárním právem, které je však velmi proměnlivé a plně v rukou parlamentu, a podřízené principu rule of law , jímž ovšem není míněno nějaké specifické správní právo, ale obecné právo, které je obecnýmmimo jiné i proto, že platí pro všechny subjekty. V této interpretaci tedy administrative law narozdíl od droit administratif neexistuje, respektive v anglickém právu není ve smyslu Diceyovy koncepce nic, co by bylo totožné s francouzským droit administratif . Podoba viktoriánské Anglie je pro středoevropské administrativisty především ob- razem justičního státu, v němž se bez rozhodnutí soudce nemůže udát žádný nepřízni- vý zásah do občanských práv. Tato kontrapozice justičního versus policejního státu je nám jistě i dnes pochopitelná, ale pro pochopení celkového vývoje nestačí. Klasik ně- mecké administrativistiky Otto Mayer musel již ve své době tlumit nadšení některých svých kolegů pro anglickou právní praxi a připomínal, že kdyby měl soudce schválit opravdu každý správní úkon, občan by patrně nic zlého od veřejné správy neutrpěl, ale s největší pravděpodobností by ani nic nezískal. Viděno opět již s historickým odstupem, ve viktoriánské éře skončila pro Anglii doba šťastného soužití správy a soudnictví, protože se i samotná veřejná správa mu- sela rozloučit s představou, že její hlavní funkcí je adjudikace a udržování veřejného pořádku. E. Hácha situaci příznačně zhodnotil takto: „Proti jasné ústrojnosti soustavy francouzského správního soudnictví jeví se tu rozmanitost a roztříštěnost, připomína- jící poněkud bohatství forem pozdní anglické gotiky na úkor architektonického celku. Bude-li se opakovati historie vývoje moderní anglické správy místní, který byl dlouho pokusný a roztříštěný, než byl uveden do scelené soustavy, dojde snad také jednou k vytvoření anglické soustavy správního soudnictví na základě jednotných zásad.“ 91 Je pozoruhodné, jak dlouho ve 20. století odolávalo rozdělení adjudikace mezi soudy na straně jedné a kvazisoudními tribunály na straně druhé legislativním změ- nám. Do justiční reformy, která započala novelizací soudní instrukce č. 53 v roce 1977 a po určitých pochybnostech byla definitivně stvrzena zákonem o vysokých londýn- ských soudech, se příslušnost vysokých soudů ve správním soudnictví určovala ještě

91 HÁCHA, E. Správní soudnictví. In: HÁCHA, E. – HOETZEL, J. – LAŠTOVKA, K. – WEYR, F. (eds.) Slovník veřejného práva československého. sv. IV. Brno: Polygrafia, 1938, s. 597.

72