Pomahač: Proměny správního soudnictví

né Heiliges Römisches Reich , o níž Voltaire napsal, že není ani svatá, ani římská, natož říší, byla složená často z různorodých a územně nesouvislých částí, což jim stále dodá- valo spíše feudální charakter. Přesto byly jejich vlády často náchylnější k předjímání ra- cionálních, osvícenských reforem, které bylo možné jen velice obtížné prosazovat v po- někud těžkopádných francouzských poměrech. Obraz těchto reforem naznačuje dílo Teutscher Fürsten-Staat z roku 1656, jehož autorem byl Veit Ludwig von Seckendorff, v té době vysoký soudce a tajný dvorní a komorní rada. Správním soudcem byl krátkou dobu v mládí i Gottfried Wilhelm Leibnütz, slav- ný polyhistor a filozof, který byl v roce 1670 ustaven do funkce u Vrchního revizního soudu v Mohuči a začal se podepisovat Leibniz. V době zrodu novodobého správního práva, nedlouho po svém propuštění ze státní služby napsal Leibniz úvahu o tom, že je třeba veřejně prospěšné cíle skutečně provádět tak, aby to nebránilo ve štěstí nikomu a aby štěstí bylo trvalé. Leibniz toto veřejnoprávní východisko neopustil a používal ho ve svých úvahách poměrně důsledně. Tak například slavná obrana spravedlnosti, kterou obsahuje Codex Iuris Gentium , je postavena na caritas sapientis , tedy na uznání zásady, že milovat znamená ve štěstí druhého nacházet štěstí vlastní. Ius magistratuum , jak se tehdy také správní právo nazývalo, Leibniz legitimizoval nejenom politicky, ale především morálně. Subjektivní práva tvoří vždy sebeomezení přirozené moci, a tudíž jim odpovídají i subjektivní povinnosti úředníků a vládců. Zároveň subjektivní veřejná práva fungují jako determinanty dobrého vládnutí a harmonizace racionálního vztahu osob ve veřejnoprávním vztahu. Je možná škoda, že se Leibniz nevěnoval trvale soud- covskému úřadu. Ve středoevropském prostoru našel Leibnizův způsob uvažování pokračování v ob- lasti trestní spravedlnosti. Jak uváděl markýz de Beccaria, šťastný může být ten politic- ký národ, mající trestní předpisy, které nevyvolávají kritiku jurisprudence. Zmíněný autor slavného spisu Dei delitti e della pene , vydaného v roce 1764 pro jistotu anonym- ně v Monaku a hned vzápětí v Praze přeloženého Josefem Ignácem Bučkem do něm- činy, byl chráněncem kancléře Václava Antonína z Kounic. Není bez významu, že Buček obsadil v roce 1766 katedru policejních a kamerálních věd na univerzitě v Praze a Beccaria v roce 1768 obdobnou katedru v Miláně. Ani jeden z profesorů se syste- maticky nevěnoval trestněprávní, tím méně pak procesualistické dogmatice, ale přesto se výrazně podepsali na reformě soudního i správního trestání v tehdejší habsburské monarchii. Beccaria i Buček osvícensky věřili tomu, že je lepší kriminalitě předcházet než ji trestat a že optimálního stavu lze dosáhnout. Podstatou trestně-justiční reformy té doby se proto stalo jednak zcivilizování hrdelních soudů, jednak zpolitizování patri- moniálních a municipiálních úřadů. Tak se například do josefínské legislativy dostala konstrukce týkající se tzv. politických provinění, projednávaných úřady, nikoli soudy. Pruská kodifikace z roku 1794 ( Allgemeines Landrecht für die Preussischen Staaten ) vycházela z tripartity soudnictví ( Bürgerliche, Criminal und Polizeygerichtsbarkeit ), če- muž odpovídala i diferenciace procesních pravidel vztahujících se k civilnímu, trest-

76