Pomahač: Proměny správního soudnictví

ké, setkáváme se s pravzorem vysokého soudu, jenž jako justiční orgán v technickém smyslu měl navazovat na výkon veřejné správy a zároveň měl být ostrůvkem nezávis- losti v moři nebezpečně zpolitizované exekutivy a administrativy. Tento soud mohl být solitérem, anebo mohl funkčně navazovat na jiné instituce řešící kvazisporné správní případy. Rakouský vzor vysoce koncentrované správní justice ovlivnil i Československo, kde byly v roce 1918 v zřízeny dva nejvyšší soudy, jeden pro věci soukromoprávní a trestní, druhý pro věci správní. Nejvyšší soud se již za několik měsíců přemístil do Brna, a to zejména s ohledem na bývalé soudce Nejvyššího soudního a kasačního dvora ve Vídni, kteří se nechtěli stěhovat do Prahy. Nejvyšší správní soud, který měl méně problémů se stěhováním soudců, se usídlil na dvě dekády Na Valech v Praze. Přenesení části vy- sokého správního soudu z Vídně do Prahy bylo v roce 1918 jedním ze symbolů právní kontinuity. Počet soudců, kteří začali působit v Praze, byl zhruba poloviční oproti vídeňské sestavě z konce první světové války. Na místa u soudu pochopitelně nastoupili i právníci, které s dřívějším c. k. rakouským soudnictvím profesionálně spojeni nebyli, celkově lze však hovořit o personální kontinuitě. Po spisové rozluce přešlo do Prahy 23950 spisů, které tak tvořily základ archivu. Mezi lety 1875 a 1952 tedy vycházela úprava správního soudnictví v českých ze- mích z koncepce, kterou připisujeme Lemayerovi. Jde i z komparativního hlediska v oblasti správního soudnictví o docela unikátní jev, uvědomíme-li si, v jak odlišných poměrech se tato úprava uplatnila. Není proto divu, že několikrát narazila na meze své funkčnosti, i když je skutečností, že nepřežila náraz z roku 1948. V šedesátých le- tech minulého století byl učiněn pokus o vytvoření jiné koncepce, která ožila v letech 1992–2002 spolu s rozšířením soudního přezkumu správních aktů. Projevila se v pl- ném světle dichotomie přímého rozhodování o určitém právu na straně jedné a pře- zkumu správního aktu na straně druhé. Koncepce z 60. let rozšiřovala soudní kontrolu směrem k tomu, aby soud mohl určit právo. Naproti tomu lemayerovský přístup vi- děl ve správním soudnictví spíše pokračování správního řízení s důrazem na vyjasnění právních otázek. Současnou právní úpravu můžeme v důsledku naznačených peripetií číst jako reminiscenci na rakouský vzor v podmínkách, kdy vrcholný správní soud měl po půlstoletí znovu projevit svou modrost a sílu, tentokrát však nikoli ve vztahu k úřadům, ale k rozsudkům krajských coby správních soudů. Pro středoevropský vývoj se stala charakteristickou dlouhodobá snaha vytvářet koncentrované a specializované, často jednoinstanční správní soudnictví na zemské úrovni, což trvalo až do poloviny 20. století, pomineme-li kuriózní existenci německé- ho Říšského správního soudu v letech 1941–1945. Zásadní zlom v tomto vývoji se stal v roce 1953, kdy zahájil v západním Německu svou činnost Bundesverwaltungsgericht jako vysoký správní soud, v němž převážila koncepce ochrany individuálních práv a který se stal revizním soudem na vrcholu pyramidy soustavy správního soudnictví oddělené od soudnictví civilního a trestního.

79