Pomahač: Proměny správního soudnictví

mediaci či jiné odklonové řešení. To je rovněž vhodná příležitost k dialogu mezi soudy a úřady. Soudy mezi sebou vedou obvyklý dialog tím, že je řešen kompetenční spor, anebo že vyšší soud vrátí věc se závazným právním názorem soudu nižšímu. Jen výjimečně, spíše v souvislosti s existencí plurality právních řádů, lze přímo položit právní otázku jinému soudu a dočkat se odpovědi. Zvláštní kapitolu tvoří dialog ústavních a obec- ných soudů v těch nemnoha zemích, kde je možné cestou ústavní stížnosti napadnout soudní rozhodnutí a kde se většina přijatelných ústavních stížností dotýká právě toho. Naproti tomu dialog úřadů a soudů uniká pozornosti, ba dokonce ztrácí význam. Po zrušení správního aktu soudem nezbývá většinou úřadu mnoho prostoru k aktivitě, měl-li by se důsledně řídit názorem soudu. Takže k dialogu nedojde a floskule, že se věc vrací k dalšímu řízení, má pramalý význam. Často však „rozhoduje“ spíše než názor vyššího soudu prostý faktor času. Správní řízení se protahuje, soudní přezkum rovněž, takže na chybu se přijde až v době, kdy ji nelze účinně napravit. Mnohem významnější je ale dynamika vývoje práva v rovině interpretační i apli- kační. To, co bylo ustálenou a soudy aprobovanou správní praxí před 10 lety, jí nemusí být v současnosti i přes to, že dikce zákona se nijak významně nezměnila. Takže i kdyby se úřad před 10 lety zeptal, dostal by od soudců nepraktickou odpověď. Soudci sice mají vycházet ze skutkového a právního stavu, který existoval v době rozhodování správního orgánu, ale soudní praxe toto pravidlo prolamuje. Navíc o tom, jaký právní stav kdysi existoval, se rozhoduje s předporozuměním odpovídajícím spíše době sou- časné než době minulé. Vydá-li správní úřad předběžné stanovisko, má jím být vázán, a něco obdobného lze požadovat i od soudu. Lze samozřejmě klást toliko právní otáz- ky, a to jen takové, které ještě nebyly řešeny. Obvykle by to měly být jen otázky týkající se výkladu zákonů. Odpovědím by nemuselo předcházet příliš formalizované řízení a odpověď v mnoha případech by mohla být i neformální. Proti takovémuto řešení mluví zkušenost, že i sjednocování výkladu a aplikace prá- va na soudní úrovni je často nelehké a poměrně zdlouhavé. To je však zejména pro vrcholný správní soud otázka priorit. Lze totiž spíše preferovat následnou právní kon- trolu, ale je možné upřednostňovat prevenci. Zůstává otevřenou otázka, zda vrchol- ný soud je povolán sjednocovat toliko soudní rozhodování. Nejenom český Nejvyšší správní soud se brání využití podobných institutů, jakými jsou v českém právu zásadní usnesení. Je pravda, že úkoly tohoto typu přidělávají práci soudům zatíženým velkým nápadem, procedura nebývá vždy dobře upravena a může jít o práci, která při rychle se vyvíjející legislativě může snadno přijít nazmar. Jsou však země, kde skutečnost, že se vysoké správní soudy nevyslovují k obecnějším právním otázkám, popřípadě zahr- nují tato vyjádření jen jako marginálii či obiter dictum do judikatury, brání účinnosti vymáhání práva. Správní soudnictví je dotčeno alternativními metodami řešení sporů, což je po- někud neurčitý název pro široký okruh metod a technik nalézající ve veřejné správě

88