Pomahač: Proměny správního soudnictví

v zahraničí pozvolna uplatnění. Jestliže například soudci mohou navrhovat určitou formu mediace v počínajících sporech, otevírá se tím značný prostor pro dialog s úřa- dy, které se často bez účasti nezávislé autority obávají vykročit ze své obvyklé rutiny. I touto cestou lze dosáhnout efektivnějšího řešení, než jakým může být pouhé zrušení správního aktu či zneplatnění správního úkonu. Alternativní metody řešení sporů mo- hou významně odbřemenit přezkumnou agendu. Od klasické adjudikace se zároveň posouvá role soudů ve směru konzultační jurisdikce. V diagonálním dialogu mohou být správní soudy aktivní v případech, kdy civilní a trestní soudy potřebují vyjasnit složitější správně-právní otázky pro vlastní rozhodování. Právní termín diformita obvykle označuje stav, kdy soud prvního stupně a odvo- lací soud posoudí tutéž věc odlišně. Diformita se skryje, jestliže soud prvního stupně dospěje k stejnému posouzení pod vlivem soudu odvolacího. Nejsou-li zřízeny od- volací správní soudy, lze za diformitu považovat i stav, kdy se správní soud odchyluje od ustálené rozhodovací praxe kasačního nebo revizního soudu. Diformita je často spojena s tím, že soudci přemýšlejí o věcném řešení problémů. Řešení jsou zpravidla nejméně dvě. Kdyby bylo možné tvrdit, že právo jednoznačně říká, které věcné řešení je dobré a které špatné, bylo by lidstvo šťastné. Studujeme-li však odůvodnění diform- ních rozsudků, zdá se, že tomu tak není. Při nízké četnosti správních žalob vážících se k řadě zákonů je jasné, že soudce nemůže znát spolehlivě ani interpretační, ani aplikační kontext pravidel, o nichž ža- lobce tvrdí, že byla porušena. Iura novit curia se pak projeví například v překvapivém soudcovském právním názoru, nebo v tom, že soudce sám požádá strany, aby mu lépe doložily své právní názory včetně prejudikatury. Počty správních soudců jsou často udržovány na nízkých stavech, aby situaci ješ- tě více nekomplikovaly judikatorní rozkoly. Argumenty o udržitelnosti tohoto stavu do budoucna se opírají spíše o to, že ve správním soudnictví se přece nesoudí, ale jen přezkoumává. To je ale spíše ojedinělý argument ve srovnávací perspektivě. Stále častěji se totiž argumentuje tak, že spíše než z přezkumu panuje obava z hrozby samotnou žalobou. To znamená, že úřady zkoumají, zda jejich rozhodnutí má šanci před správ- ním soudem obstát. Hrozba žalobou funguje, jsou-li správní soudy obsazeny tak, že soudci mají alespoň šanci vědět o věci vše, co vědí příslušní úředníci. A to vyžaduje nutně specializaci. Otázkou, která často stojí v centru pozornosti, se týká adjudikační činnosti cen- trálního správního soudu. Nejde o to, aby se vysoký správní soud stal ještě větším suverénem a mohl vše zrevidovat. Jde jen o to, aby mohl efektivně rozhodnout i o pod- statě věci, je-li zbytečné vracet věc správnímu úřadu. Pokud je rozhodování na úrov- ni nižších soudů konsolidované, není potřebné umožnit projednání kasační stížnosti z důvodu jakékoli tvrzené nezákonnosti a pasovat tak centrální správní soudy do role neomylného gremia, které si ví se vším rady, i když je legislativa nekonzistentní a judi- katura se vzpírá vůči usměrnění ke strohé uniformitě.

89