Pomahač: Proměny správního soudnictví

Problematickým zůstává i často indikovaný důvod přijatelnosti kasačního oprav- ného prostředku pro potřebu judikatorního odklonu s přihlédnutím k subjektivnímu významu sporu pro stěžovatele. Přitom jde patrně jen o odnož nebo extenzi obecného důvodu, jímž je to, že nadřazený soud je povolán konkrétně posoudit závažnou právní otázku, na níž může mít v kontextu daného případu odlišný názor než soudce, který ve věci původně rozhodl. Každopádně otázku, o níž se má v dalším řízení rozhodovat, je třeba zformulovat, aby bylo jasné, co tvoří jádro sporu. V tomto smyslu je napří- klad vždy přijatelný ten opravný prostředek, který identifikuje, v čem se správní orgán odchýlil od ustálené judikatury. S tím souvisí i postavení úřadů v rámci soudního přezkumu. Neměla by závažná právní otázka, která je nejasná úřadům ještě předtím, než rozhodne nižší správní soud, být předložena centrálnímu správnímu soudu jako předběžná otázka? Tím by sice neubylo práce, ale ubyly by správní spory prestižního typu, kterých není zanedbatelný počet. Na hierarchický právní svět je vhodné pohlížet nejenom jako na systém pokou- šející se opravovat chyby, ale i jako na komunikační strukturu. Teprve posouzením určitého problému a sdělením názoru o způsobu řešení tohoto problému lze zjistit, jak se jednotlivé názory liší a jak kdo právo vykládá. Pravdu by měl mít ten, kdo doká- že o platnosti svého právního názoru nejlépe přesvědčit nejenom na základě svého instančně vyššího postavení, ale na základě lepšího pochopení a posouzení problé- mu. Autorita interpretace a aplikace práva je v tomto smyslu předurčena tím, zda je přesvědčivá svými argumenty. Víceúrovňovné rozhodování je vázáno na existenci sporu o právo. Není náhodné, že už římské právo znalo litiskontestaci, tedy procesní smlouvu, ve které soudní úředník na základě návrhu stran shrnul to, co bylo mezi stranami sporné. Správní spravedlnost se opírá se o rekursní jurisdikci a o dělenou soudní a správní pravomoc. Administrativisté spojují rekurzívnost s možností opakování. K podobné- mu pojetí ostatně už dávno dospěli kanonisté, když vycházeli z toho, že správní akty nemají úplnou právní moc a jsou revokovatelné autoritou, která je vydala. Rekurs je v tomto smyslu vlastně jen žádostí o revokaci. Není obtížné empiricky testovat, zda se žalobce nebo stěžovatel domáhá spíše negování určitého správního aktu či postupu, anebo zda usiluje o revokaci. Záhadné většinou nebývají ani důvody, proč upřednost- ňuje jedno či druhé. Rekursní jurisdikce otevírala v historickém vývoji cestu k instanci odlišné než správní úřad, která mohla zasáhnout v případech, kdy legislativa omezo- vala volné uvážení. Úřad zkrátka nemohl rozhodnout jinak, aniž by porušil správní předpisy, zatímco soud tak za určitých podmínek učinit mohl. Použití soudního oprav- ného prostředku bylo výrazem nespokojenosti se správním chováním a do jisté míry i výzvou pro úřady. Litiskontestační shrnutí, pokud by bylo učiněno, by se zpravidla netýkalo formální stránky zákonnosti, ale jiných aspektů, typicky například odstranění tvrdosti administrativního postupu.

90