Pomahač: Proměny správního soudnictví

Správní žaloba, ale i kasační nebo revizní návrh, není však jen prostředkem, jímž se lze domoci negace či opakování správní aktivity. V naší právní kultuře se dlouhodobě projevuje snaha odkazovat strany na pořad práva, tedy na sporný soudní proces tam, kde selhal jiný typ řízení. Odhlížíme přitom od toho, že soudně lze právo uplatňovat cestou spornou i nespornou, i když ta druhá cesta je někdy považována za projev toho, co lépe než soudům sluší správním úřadům. Leckde platí, jak říká Murphy, že i když nikdy nevíme, kdo má pravdu, vždycky aspoň víme, kdo za věc zodpovídá. V hierarchickém světě však platí něco trochu jiného. Vyšší instance má vždycky pravdu, i když se mýlí. Když se později prokáže, že se mýlila, je to možná pěkný výsledek, ale pro konkrétní případ už to nemusí mít žádný význam. Ve srovnávacím právu je upozorňováno na různorodost názorové orientace úřadů a soudů na použití nominálně shodných pravidel v podobných situacích. Problémem zůstává, jak převést hierarchii do dialogu, a zda je to vůbec potřebné a proveditelné. Úkolem úředníka není promýšlet právní finesy a už vůbec ne snažit se řešit nesrovna- losti právní úpravy. Úřady ostatně často vynakládají mnoho úsilí na to, aby předpisy byly ušity na míru právě jejich praxi. Podle T. G. Isona se úřední názorová orientace stává součástí profesionální kariéry od samotného počátku. Úředníci vědí, že budou- -li takto postupovat, nebudou mít problémy. Pokud se pak stanou správními soudci, budou moci používat i jiné argumenty. To však neznamená, že čím výše přezkum postoupí, tím složitěji se bude řešit. Postup v hierarchii přezkumu přináší vždy i zjed- nodušení, protože ve hře pak zůstává jen několik vybraných argumentů. 98 V této sou- vislosti je užitečné zamyslet se podobně jako M. Adler o několika cestách ke správnímu soudnictví. Správní právo může být prezentováno nejen jako to, co říkají předpisy, ale i jako to, co říkají soudy. Pokud platí, že soudní přezkum redukuje složitost, úřady si osvojí jen část argumentace, z níž vycházejí soudy, což v praxi vede ke zjednodušení adjudikace. Aby se vše nezjednodušilo přespříliš, lze preferovat kvazisoudní přezkum, který je určitým kompromisem mezi správní a soudní kontrolou. 99 Kvazisoudní přezkoumávání se koncentruje na to, co je úřední povinností v kon- krétním případě. Úřad se stává jednou ze stran sporu, nemusí však být vždy jednou z hlavních stran, typicky jde-li o určení práv sporných mezi jednotlivými osobami, či při rozhodování sporů z některých druhů veřejnoprávních smluv. Kvazisoudní tribu- nály mají blíže k úřadům než k soudům vzhledem k profesionální specializaci, která není čistě právnická, což vede k tomu, že členové tribunálu často slyší lépe na argu- menty úředníků. Podobně je tomu tam, kde se nezačíná jednat o předmětu sporu přímo u tribunálu, pokud už úřad primárně rozhodl a v odůvodnění předestřel to, co jsme nazvali úřední názorovou orientací. To ale nepopírá funkčnost řízení, protože jeho smyslem je jednak přesně zafixovat důvody, na nichž je založeno úřednické roz- 98 ISON, T. G. „Administrative Justice“: Is It Such a Good Idea? In: HARRIS, M. – PARTINGTON, M. (eds.) Administrative Justice in the 21st Century . Oxford: Hart, 1999, s. 21–23. 99 ADLER, M. Understanding and Analysing Administrative Justice. In: ADLER, M. (ed.) Administrative Justice in Context. Oxford: Hart, 2010, s. 129–160.

91