Pomahač: Proměny správního soudnictví

hodnutí, jednak důvody k tomu, aby vzniklo rozhodnutí jiné, popř. aby byl problém vyřešen jiným způsobem. Přesnost alternativních důvodů musí garantovat nikoli tri- bunál, ale ten, kdo je uplatňuje. Tribunál může alternativní důvody uznat a navrhnout jiné řešení, popřípadě několik takových řešení, a jsou-li stranami akceptovány, snižuje se tím výrazně pravděpodobnost, že se věcí bude muset zabývat soud. Ovšem ani v pří- padě, že tribunál podpoří to, co navrhuje úřad, a otevře se tak prostor pro soudní pře- zkum, nejde o zbytečný mezistupeň přezkumu. Spornost věci musí být jasně vymezena i pro futuro a nepřipadá v úvahu další rozšiřování či vylepšování námitek v průběhu vlekoucího se sporu. Ve správním soudnictví se každý správní akt stává momentem sporu. Přitom však nelze jednoznačně tvrdit, že správní soudnictví musí být vždy založeno na sporném řízení. To, co odlišuje civilní spor od transformace správního aktu do sporné podoby, je zákonnost. V civilním sporu je patrný střet partikulárních zájmů, i když každá strana tvrdí, že se chová v souladu s právem. Ve správním sporu je přinejmenším žalobcem zpochybňována zákonnost správního aktu či úkonu, tedy nejenom soulad s právem, ale i povinnost správního orgánu projevovat iniciativu při realizaci práva. Neradno zapomínat na postřeh Johna Stuarta Milla o tom, že práva každého člově- ka jsou nejlépe hájena tehdy, když je může člověk hájit sám. Správní soudnictví, nikoli přímo veřejná správa jsou tedy nezastupitelným fórem pro hájení práva v situacích, kdy nelze dospět k dohodě. A právo je nalezeno tam, kde spor končí. Projednává-li správní soud meritorně věc, která není správním sporem, málokdy můžeme být s vý- sledkem spokojeni. Tím není řečeno, že jednotlivý zájemník či spolek hájící skupinové zájmy nemá mít možnost domáhat se soudní ochrany. Jde spíše o to, že účastníci přezkumného řízení, kteří nejsou přímo a bezprostředně dotčeni, mají sklon zveličovat i vady, které nemění nic na správnosti postupu a rozhodnutí veřejné správy, která je z podstaty věci povinna projevovat iniciativu při realizaci práva. Správní spravedlnost je často vedena zásadami sporného civilního řízení s modifi- kacemi vyvolanými tím, že si mnozí soudci zvlášť silně osvojili quod non est in actis, non est in mundo . Je pochopitelně velký rozdíl mezi procesem, v němž soudce při ústním jednání poslouchá to, co strany chtějí, aby soudce slyšel, a mezi procesem, v němž soudce většinu úsilí věnuje tomu, aby se seznámil se spisem. Je-li hlavní, či dokonce jedinou možnou žalobou ta na zrušení správního aktu, nebo dokonce jen na zrušení individuálního správního rozhodnutí, není třeba rekonstruovat to, co je sporné, ale stačí zabývat se důvody, pro něž má být akt zrušen, a tedy v podstatě jen porovnat tvr- zení stran s obsahem správního spisu. To však není technika vlastní prezentaci skutko- vých a právních názorů, v nichž se strany rozcházejí, v konfrontaci při soudním slyšení, jemuž žádné jiné řízení nepředcházelo. Projednává-li se žaloba určovací, nebo různé typy žalob na plnění, jak je také v roz- vinutých systémech správního soudnictví běžné, je pozice soudce jiná, nakolik musí rozhodnout o tom, co ve správním řízení rozhodnuto nebylo. Civilní soudnictví pro-

92