Pomahač: Proměny správního soudnictví

dáváme důraz na slovo soudní. A použijeme-li výraz soudní řád správní, je zdůrazňo- váno slovo správní. To je ale patrně jen kouzlo nechtěného, neboť postavení shodného přívlastku za řídícím slovem bývalo běžné. Z právnického hlediska jde ale důležitější, že před sto lety byly zřejmější distinkce mezi lemayerovským a kleinovským přístupem k soudním řádům. Oba tyto přístupy opravovaly nedostatky liberální procesní kon- cepce v otázce propojení skutkového a právního stavu. Každý z nich to ale činil jinak. Kleinovský přístup usiluje o adekvátní a přiměřené vysvětlení a objasnění skutkového stavu. Lemayerovský přístup vyústil v to, že správní soud se má orientovat podle příbě- hu skutečného, jejž poslední instance administrativní měla za pravý, a shledá-li, že pří- běh skutečný byl proti spisům přijat za pravý a dostatečný, anebo že podstatné formy správního řízení byly pominuty, má správní soud popírané rozhodnutí nebo opatření zrušit a poslat věc nazpět správnímu úřadu. Se způsobem, jak se správní soud může vyrovnat se skutkovými otázkami, je spo- jen i pojem plná jurisdikce, který je v administrativistice používán především tak, jak ho zavedl slavný francouzský právník Laferrière mladší. Od něho víme, že správní soudnictví má 4 mody – jeden kontrolní ( contentieux de l’excès de pouvoir ) a tři kvali- fikační ( contentieux de pleine juridiction , contentieux de l’interprétation , contentieux de la répression ). Kontrolní modus plnou jurisdikci nemá, všechny kvalifikační mody ji mají, i když jen jeden ji má i přímo v názvu, což pak někdy mýlí. Laferrière vyvinul tuto klasifikaci ještě předtím, než byla ustálena soudní praxi a než bylo toto dělení podpořeno legislativně. Pokud je funkcí správního soudnictví jenom chránit občany před byrokratickou svévolí a šikanou, netřeba se s plnou jurisdikcí příliš trápit. Stačí jenom nastavit žalobní systém tak, aby si soudce mohl dobře tuto svévoli nebo šikanu uvědomit a správní akt zrušit či vyslovit vůči úkonu patřičný zákaz nebo příkaz. Je velkou Laferrièrovou zásluhou, když nám připomíná, že není ani tak pro schop- ného soudce problém jak řešit svévoli a šikanu, ale jak se postavit k případům indo- lence. Veřejná správa nebývá v normálním státě zlá, ale bývá malátná. Laferrière byl liberálem své doby a docela ho zejména v době, kdy působil i jako novinář, zlobilo, jak netečně se sčítají hlasy voličů. Položil si tedy otázku, zda je lepší, aby soudce na základě volebního protestu hlasy sám přepočítal, anebo v případě vážného podezření, že sčítání bylo lajdácké či zmanipulované, jednoduše výsledky voleb zrušil. Nedospěl ke zcela jednoznačné odpovědi, ale byl tím inspirován při rozlišení plné a neúplné jurisdikce. Ujasnil si, že chce-li si být soudce jistý, musí, pokud není jiné cesty, sám přepočítávat. Standardně se dnes v obecném správním právu plná jurisdikce vyžaduje tam, kde soud neodmítne žalobu, která vede dál než jen ke zrušení správního aktu, resp. k zákazu správního chování. Dále se v plné jurisdikci rozhoduje o žalobách týkajících se určení sporných práv a o žalobách domáhajících se ve vztahu k veřejné správě splnění určitých nároků. V neposlední řadě pak jde o agendu správního trestání. Obvyklým argumentem správních žalob je, že správní akt byl přijat bez dostateč- ného zjištění skutkového stavu, a jde-li o tzv. materiální rozhodnutí, či faktické akty, že

94