Pomahač: Proměny správního soudnictví

tyto úkony byly skutkovými omyly. Správní soudci se přitom musí vžívat do situace, v níž se čas zastavil. Proto špatně založená nebo zcizená součást spisu může mít fatální důsledky. Ocitl-li se případ v soudním soukolí a jednotlivé autority se začaly rozcházet v názoru na význam dříve učiněných skutkových zjištění a konstatovaly vnitřní roz- pory v dokazování, je velmi obtížné rozhodnout v plné jurisdikcí. I když hodnocení důkazů samo o sobě je otázkou skutkovou, má být jasné, jaká skutková zjištění byla podřazena či nepodřazena pod příslušnou právní normu, a to se již dotýká správnosti právního posouzení věci. Nabízí se kacířská domněnka, že správní soudci si doktrínu o plné jurisdikci osvojili tak, že pro jistotu namísto stručných rozsudků začali psát rozsudky rozvláčné, v nichž se vypořádávají se vším možným a někdy i nemožným ve snaze přiblížit se historikům. Vzniká pak disproporcionalita mezi tím, co je jádrem sporu, a tím, kolik času a úsilí se věnuje tomu, co je právě z hlediska plné jurisdikce nefunkční, protože to nutně vede k neefektivnosti soudní ochrany. Civilní a správní právo má, ať už se nám to líbí nebo ne, tendenci konkurovat si navzájem. Co je toho pravou příčinou doposud nebylo uspokojivě vysvětleno. Dualita soukromého či veřejného práva jako základu správního aktu byla vždy chápána nejed- noznačně a příliš mnoho sofistikovaných úvah končilo jen tím, že předmětný akt má hybridní povahu. Jistý tak byl především komplikovanější přístup k soudu, průtahy, často prodražení nákladů řízení, a občas i konečné rozhodnutí, které muselo zklamat všechny. Je zřejmé, že překryv správního a civilního soudnictví zůstane v přeregulo- vaném světě realitou, i kdybychom upřednostnili extrémně difúzní model jurisdikce, v němž by soudce, který by žalobu přijal, rozhodoval podle toho, co považuje za pod- statu sporu bez ohledu na veřejno-soukromou distinkci. Jinou z věčných dualit je také rozpor mezi legislativní a aplikovanou podobou práva. S velkou dávkou zobecnění lze tvrdit, že již od počátku vývoje legislativa v ob- lasti veřejné správy počítala s vlastní nedokonalostí, kterou by mohla vyvážit aplikační praxe. Jde v podstatě o to, zda špatné předpisy mohou vést k dobrým rozhodnutím. Murphyho zákony to popírají, neboť mají za to, že špatný začátek znamená ještě hor- ší konec. V administrativistice lze ale argumentovat i římským právem. Již antická jurisprudence totiž silně věřila tomu, že mnohé lze napravit, vezme-li věc do rukou ten správný soudce. To vedlo jak k definování základních procedurálních odchylek pro řešení sporných otázek, tak k přesvědčení o procesním předznamenání veškeré právní materie. 100 Právo se však mění zase jen pomocí práva, ať již má toto právo podobu legislativní nebo soudcovskou. Říká se, že dobrý soudce dokáže dobře vyložit i špatný zákon. To je sice docela možné a někteří soudci tomu věří, ale od výsledku nelze čekat žádný zázrak. Špatný zá- kon zůstane i tak špatným zákonem. Je skutečností, že legislativní aktéři často přezírají věcnost vztahů, které mají být regulovány, a řídí se parciálními a velice proměnlivými

100 LOBINGIER, Ch. S. Historical Background of Administrative Law: The Inquest Procedure. Notre Dame L. Rev., 1940, Vol. 16, No. 1, s. 29–46.

95