Pomahač: Proměny správního soudnictví

názory. To je rámováno otevřeností regulační kompetence směrem dovnitř státu i na- venek. Vedle autoregulace se rozšířil prostor pro lokální a regionální normotvorbu a zá- roveň státy samy se podřizují vlivům nadstátní či globální povahy. 101 I z jednoduchých věcí se pak stávají věci složité. Úřady jsou jako vykonavatelé veřejné správy v nesnadné pozici. Nesourodost regulace vyvolává situace, v nichž práva a povinnosti ztrácejí kon- zistentnost. Rovněž vzniká potřeba často rozhodovat tam, kde není patrný jednotný účel úpravy a kde se rozmáhá interpretační nejistota. Úřady v těchto podmínkách vyu- žívají své pravomoci nahodile, což je důvodem zpochybnění praxe pravidelné správy. 102 Úřední praxi ničí pravidla vydávaná na vyzkoušení. Soudní přezkum pak řeší vlastně otázku, zda to, co bylo zpochybněno či překonáno, ještě má mít právní účinek. Soud není vázán právními názory stran. Lze se však provokativně tázat, zda není pro správní soudnictví charakteristické, že strany znají často podzákonné předpisy z in- terpretační i aplikační stránky lépe než soudci. U správních orgánů je to dáno tím, že podzákonné předpisy (obecně závazné i vnitřní) vytvářejí úřady většinou s přímým ohledem na aplikační praxi a že se pochopitelně jen zlomek správních aktů realizova- ných podle těchto předpisů dostane před soud. U adresátů správních aktů zase mu- síme přihlédnout k tomu, že jsou zpravidla zastoupeni, a to na základě prohlubující se specializace a kooperace advokátů, jejichž počet velmi významně překračuje počet správních soudců. Přeregulovanosti patrně zabránit v dohledné době nelze, bude-li se globální spo- lečnost ještě dále vyvíjet tam, kam doposud. To ale neznamená, že každé zamýšlené opatření, které pak většinou ani v původní intenci není realizováno, má být zavádě- no nebo měněno zákonem. A tím spíše do zákona nepatří reference k proměnlivým administrativním technikám. K pojmovým znakům správního práva patří, že je to nekodifikovaná oblast práva. Sílí též přesvědčení o nekodifikovatelnosti agend, které se rozvinuly v posledních desetiletích. Zákony obsahují jen fragmentární úpravu zmoc- ňující k správním úkonům, není vždy zřejmé, co je speciální ustanovení, ani jak si partikulární úpravy konkurují. Na tom nemůže nic změnit detailizace úpravy určitých postupů a technik. Četné změny takovéto úpravy jen dokreslují pokusnictví, které prosakuje regulací. Úkolem správního soudu by mělo být především rozpoznat, která práva a povin- nosti určil zákonodárce jasně a konzistentně. O všem ostatním by si soud neměl vy- tvářet vlastní interpretace. Zde platí pravidlo stručnosti (soud se nezaplétá do legisla- tivního balastu, v němž by musel nutně uvíznout) a pravidlo sebeomezení (s tím, co se ocitlo v zákoně nedopatřením, si musí rozumně poradit správní orgán). Správní soud- nictví je tedy nuceno více respektovat, že úřady znají interpretace toho, co zákonodárce 101 AUBY, B. Die Transformation der Verwaltung und des Verwaltungsrechts. In: BOGDANDY, A. – CASSESE, S. – HUBER, P. M. (eds.) Handbuch Ius Publicum Europaeum . Bd. III. Heidelberg: Müller, 2010, s. 577n. 102 SOMMERMANN, K. P. Prinzipien des Verwaltungsrechts. In: BOGDANDY, A. – HUBER, P. M. (eds.) Handbuch Ius Publicum Europaeum. Bd. V. Heidelberg: Müller, 2014, s. 863 n.

96