Pracovní právo 2021

jich jednotlivých částí) 31 je nadán akcesorickou povahou (v důsledku čehož „ sdílí osud ústavní stížnosti “), z důvodu odmítnutí samotné ústavní stížnosti muselo v posuzova- ném případu dojít rovněž k odmítnutí i tohoto návrhu požadujícího zrušení § 158 písm. b) ZNP pro jeho deklarovaný rozpor s ústavním pořádkem. Lze se však přesto zřejmě zcela oprávněně domnívat, že jinak by (a to přitom i pokud by samotný akceso- rický návrh ani podán nebyl) 32 Ústavní soud neváhal přistoupit k přisvědčení návrhu 33 formulovanému v souvislosti s individuální ústavní stížností a napadané ustanovení by tak, stejně jako v předešlém případě ve vztahu k § 158 písm. a) ZNP, ke dni vyhlášení předmětného nálezu ve Sbírce zákonů zrušil. Při reflexi již zmíněného principu aplikační (nikoli však derogační) přednosti vymezených mezinárodněprávních instrumentů před zákonnými právními předpisy nevede výše nastíněná diskrepance k jinak krajně nežádoucímu, interpretačně nepře- klenutelnému deficitu. Přesto se dá soudit, že by bylo v zájmu zachování co nejvyšší míry koncepčnosti, systematičnosti a vnitřní koherence právního řádu vhodné uvažo- vat o narovnání stavu de lege lata . V tomto smyslu se v případě déletrvající nečinnosti zákonodárce, spočívající v otálení s přijetím novelizace příslušného ustanovení, jako východisko z této situace rovněž nabízí apelovat na aktivaci oprávnění plynoucího z ústavního pořádku, 34 jež legitimuje k podání návrhu na zrušení zákona (resp. jeho jednotlivých ustanovení) specifikované subjekty. Vydání negatorního nálezu Ústavního soudu tak ve vztahu k předmětnému případu může iniciovat jednak prezident repub- liky, jednak kvalifikovaná skupina reprezentantů, in concreto složena z počtu nejméně 17 senátorů, případně alespoň 41 poslanců. 31 Podaný na základě § 72 odst. 1 písm. a), ve spojení s § 74 a § 64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ÚS“). 32 Návrh na zrušení daného zákonného ustanovení je totiž v souvislosti s rozhodováním o podané ústavní stížnosti oprávněn předložit rovněž příslušný senát Ústavního soudu, a to na základě § 64 odst. 1 písm. c) zákona o ÚS. 33 K podpoření této úvahy lze přitom vycházet mutatis mutandis též z argumentačního vypořádání nedávné derogace ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu [vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif ), ve znění pozdějších předpisů]: „ Důvody, pro které v uvedených typových případech přistoupil Ústavní soud k derogaci části ustanovení, se v plné míře uplatní rovněž v nyní posuzovaném případě výkonu funkce opatrov- níka ustanoveného správním orgánem nebo soudem účastníku řízení, jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, který byl stižen duševní poruchou nebo který není schopen srozumitelně se vyjadřovat. Ostatně již v prvním ze série nálezů Ústavní soud dovodil, že jím vyslovené výtky stran ústavnosti části § 9 odst. 5 ad- vokátního tarifu přesahují zrušenou část hypotézy (...), přičemž (...) toliko neměl procesní příležitost zabývat se konkrétní kontrolou ústavnosti ustanovení § 9 odst. 5 advokátního tarifu jako celku. Této procesní možnosti se mu dostává až v nynějším případě, v němž je navrhovatel aktivně legitimován k návrhu na zrušení celého ustanovení. “ (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 17/21, bod 21.). 34 Blíže srov. čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, ve spojení s § 64 odst. 1 písm. a), resp. písm. b) zákona o ÚS.

126