Pracovní právo 2021

tak domnívat, že při nejistotě o výkladu projevu vůle se účastníci stále budou chovat tak, že učiní jednání směřující k rozvázání pracovního poměru a v řízení o určení jeho neplatnosti se případná zdánlivost vyřeší jako předběžná otázka. Při úvahách o tom, jaké následky zdánlivost právního jednání může mít, lze připomenout i nedávný závěr Nejvyššího soudu, že ustanovení § 19 odst. 3 zákoníku práce, které určuje, že ne- platnost právního jednání nemůže být zaměstnanci na újmu, nezpůsobil-li neplatnost výlučně sám, se analogicky aplikuje též na zdánlivá (nicotná) pracovněprávní jednání. Tuto zásadu však nelze vykládat tak, že zaměstnanec může z neplatného nebo zdánli- vého právního jednání požadovat plnění (které mu dosud nebylo poskytnuto), i když jeho neplatnost (zdánlivost) nezpůsobil výlučně sám. 4 Z rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá i zajímavá procesní otázka vztahující se k tomu, co mohou strany v průběhu řízení učinit nesporným. Význam nesporných tvrzení účastníků tkví v tom, že z těchto může soud nadále ve smyslu § 120 odst. 3 občanského soudního řádu v řízení vycházet, aniž by k nim vedl dokazování. Otázka existence pracovního poměru však není otázkou skutkovou, nýbrž otázkou právní; nemá proto význam, že některý z účastníků proti tvrzení druhé strany o existenci pra- covního poměru zpočátku řízení ničeho nenamítá, dokonce sám se vyjadřuje stejně, a teprve v průběhu řízení svůj názor změní. 4. Faktický pracovní poměr Další z vybraných rozhodnutí Nejvyššího soudu – rozsudek ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. 21 Cdo 2124/2018 – rozvíjí dosavadní závěry týkající se tzv. faktického pra- covního poměru. Konstrukce tohoto institutu vznikla proto, že bylo třeba dát určitý právní rámec faktické situaci, kdy nelze uvažovat o existenci pracovního poměru pro neplatnost pracovní smlouvy, přesto je nutné vypořádat vztahy, které vznikly výkonem práce. Z původní myšlenky, že nelze připustit, aby práce byla vykonávána bez jakékoli protihodnoty, vzniklo komplexní řešení vycházející ze zásady, že takovému „zaměst- nanci“ náleží v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v pracovním poměru, tedy zejména mzda za vykonanou práci, náhrada mzdy při překážkách v práci, právo na do- volenou, právo a povinnost k náhradě škody, a to včetně odškodnění pracovního úrazu a nemoci z povolání. 5 Nově byla řešena otázka, zda plnění, které poskytl zaměstnavatel pracovním úrazem poškozenému zaměstnanci, je povinna nahradit pojišťovna z titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele. 6 S argumentací, že zákonné pojiš- tění jako vztah zaměstnavatele a příslušné pojišťovny vzniká až dnem vzniku prvního

4 srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020 sp. zn. 21 Cdo 4451/2018 5 srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3691/2015

6 Ačkoliv pojem odpovědnosti za škodu v zákoníku práce byl již pod vlivem nového občanského zákoní- ku nahrazen pojmem povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy, stále se lze setkat s pozůstatky předchozí terminologie. Jde i o pojem zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (srov. § 365 odst.1 zákoníku práce). Proto je této terminologie užíváno i v tomto příspěvku.

132