Pracovní právo 2021

pracovněprávního vztahu u zaměstnavatele, a faktický pracovní poměr za takový pra- covněprávní vztah považovat nelze, Nejvyšší soud odůvodnil závěr, že na základě fak- tického pracovního poměru zákonné pojištění nevzniká. Vykonává-li proto zaměstna- nec práci pro zaměstnavatele v tzv. faktickém pracovním poměru, zaměstnavatel nemá právo, aby za něho příslušná pojišťovna nahradila škodu, která zaměstnanci vznikla pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Tento závěr dovodil soud i v situaci, že zaměstnavatel hradil pojistné též z vyměřovacího základu takového „zaměstnance“. Nastíněný případ je ovšem zajímavý i jinou skutečností, totiž důvodem neplatnosti pracovní smlouvy. Skutkově šlo o to, že jednatel obchodní společnosti uzavřel jejím jménem sám se sebou pracovní smlouvu (sjednaný druh práce byl odlišný od výkonu funkce statutárního orgánu). S využitím dosavadních judikaturních závěrů, že je vy- loučeno, aby jiného zastupoval ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, a že ani statutární orgán nemůže jednat jménem obchodní společnosti, jsou-li jeho zájmy v rozporu se zájmy obchodní společnosti, soud uzavřel, že neplatným právním úkonem je i tato pracovní smlouva a pracovní poměr nebyl navázán. Důležité je podotknout, že uvedené závěry byly učiněny podle ustanovení § 39 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tedy podle ustanovení o absolutní neplatnosti. Je však takový závěr udržitelný i za nového občanského zákoníku, pro který je relativní neplatnost právního jednání zásadou a absolutní neplatnost právního jednání výjim- kou? Současné ustanovení § 437 odst. 1 občanského zákoníku sice obsahuje stejnou zásadu, že zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupe- ného, ovšem v kontextu druhého odstavce je zřejmé, že neplatnost takového právního jednání je pouze relativní a dovolat se jí může pouze zastoupený. Neplatnost právního jednání je zde stanovena na ochranu zastoupeného (srov. rovněž § 586 odst. 1 občan- ského zákoníku). Je tak zřejmé, že za současného právního stavu by obrana pojišťovny s poukazem na neplatnost pracovní smlouvy (z důvodu rozporu zájmů zástupce se zájmy zastoupeného) nebyla úspěšná. Její argumentační prostor by se zúžil na situace, v nichž je pracovní smlouvy (resp. specifického charakteru pracovního poměru) zneu- žíváno, a jde např. jen o simulované (zdánlivé) právní jednání. 5. Polský horník V rozsudku ze dne 22. 11. 2019 sp. zn. 21 Cdo 252/2019 řešil Nejvyšší soud pří- pad polského horníka pracujícího v České republice v dole OKD. Připustil možnost, aby zaměstnanec konal práci pro svého zaměstnavatele i na pracovišti jiného subjektu, současně však zdůraznil, že takovou situaci je nutné odlišit od přidělení zaměstnance k výkonu práce u jiného subjektu; důsledkem tohoto rozlišení je mimo jiné to, že v druhém případě má zaměstnanec právo, aby jeho pracovní a mzdové podmínky ne- byly horší než podmínky srovnatelného zaměstnance. Za rozhodná rozlišující kritéria považoval soud to, kdo zaměstnanci ukládal pracovní úkoly, organizoval, řídil a kont-

133