Pracovní právo 2021

pandemie nebyla jejich problematika příliš řešena, zatímco domovy pro seniory a do- movy se zvláštním režimem patřily mezi zařízení, na která se restriktivní opatření za- měřovala zejména. Takzvané domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem jsou zařízeními, která jsou dle zákona, příslušných vyhlášek i resortních předpisů včetně závěrů inspekci sociálních služeb vymezována jako „čistě“ sociální, a to až do té míry, že zdravotní péče je považována za jakousi fakultativní službu (jako služby kadeřníka či pedikéra – jak uvádí například závěry inspekce sociálních služeb provedené pracov- níky MPSV). Za této legislativní situace a dalšího komplexu faktorů, kam patří napří- klad obtíže se zajištěním kvalifikovaného zdravotnického personálu v terénu, finanční důvody (vyšší mzdy zdravotníků než ostatních pracovníků), organizační obstrukce (v předávání informací a sdílení dokumentace) postupně došlo k tomu, že zdravotní péče v pobytových zařízeních sociálních služeb se postupně minimalizovala. V mnoha zařízeních (velmi pravděpodobně jde o většinu) došlo k tomu, že zdravotní péče není dostatečně zajištěna i v běžném provozu. Jsou problémy jak se zajištěním kvalifikované ošetřovatelské péče, protože sestry v těchto zařízeních jsou de facto mimo systém zdra- votní péče, tak se zajištěním péče lékařské. Místo řešení této mnoho let již naléhavé situace se oba resorty zabývají planým diskutováním, vytvářením zbytečných překážek a vymezováním hranic mezi sebou (řešením „pomezí“ zdravotní a sociální péče). První vlna COVID-19 zastihla tato zařízení zcela pochopitelně nepřipravená a bez možností situaci kvalifikovaně a pokud možno efektivně řešit. Mimořádná opatření MZ byla nesrozumitelná, pro použití v praxi složitá, jejich výklad byl i pro informo- vané náročný, často si protiřečila, přicházela na poslední chvíli, bylo zřejmé, že jejich tvůrce není obeznámen se situací v dlouhodobé péči a jednotlivé typy zařízení či typy péče nezná, takže často různé typy vzájemně si podobných služeb nebyly v předpisech uvedeny. Mimořádná opatření uvalovala různé restrikce, zákazy návštěv, ale i vycházek z těchto „domovů“. Preventivní opatření a vybavení pomůckami se týkala zpravidla jen personálu. I v této velmi obtížné situaci se však většina zařízení (respektive jejich ve- dení a naprostá většina jejich pracovníků) snažili co nejvíce ochránit své klienty, takže například 40 zařízení zvolilo dobrovolnou preventivní karanténu všech zaměstnanců spolu s obyvateli (po dobu 2-4 týdnů), pro dalších 40 zařízení nebylo jiného řešení než takto postupovat z důvodu již přítomné infekce. V každém případě to byla nesmírná obětavost pracovníků těchto zařízení, která zdaleka přesahovala jejich pracovní po- vinnosti. Nepochybně se jednalo o významné zviditelnění této péče a mediální zájem přinesl po určitou dobu i zájem společnosti, potažmo některých politiků, kteří tuto vulnerabilní klientelu poté zřejmě častěji, než dříve bylo obvyklé, využívali (respek- tive zneužívali) ve svých volebních kampaních. Dopad na pracovníky i obyvatele byl však i negativní. V době preventivní karantény byli pracovníci izolováni od rodin, a to často s rodinnými důsledky, došlo k akcentaci konfliktu rodinných a pracovních rolí. Častěji se vyskytoval syndrom vyhoření a mnozí pracovníci později charakterizovali tuto situaci jako do jisté míry cennou zkušenost, kterou by však již nechtěli znovu opakovat. Také obyvatelé pobytových zařízení v průběhu pandemie zpravidla pozitivně

136