Pracovní právo 2021

Pro jednotlivé typy monitoringu, které byly popsány v bodech výše, nebylo toliko zásadní místo jejich uskutečnění, avšak pro sledování zaměstnance skrze kameru je to naopak zcela zásadní. Nasazení kamer na pracovišti zaměstnavatele, tedy v jeho či jím pronajatých prostorách je z pohledu soukromí zaměstnance a míry jeho očekávání zcela odlišné od domova zaměstnance. Je to totiž stále zaměstnanec, který by měl roz- hodovat o tom, koho si do svého domova pustí, a to i virtuálně. Nadto se v těchto pro- storách mohou pohybovat i další osoby, které by mohly být sledováním skrze kameru rovněž dotčeny – zejm. členové domácnosti zaměstnance, návštěvy apod. Použití kamerového systému jako prostředku sledování zaměstnanců přitom pod- léhá již dnes poměrně striktním požadavkům, byť se doposud před soudy řešilo pri- márně jen ve vztahu k prostorám zaměstnavatele. Vždy však byl kladen důraz na jeho přiměřenost a využití jako prostředku ultima racio . Kupříkladu Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23. srpna 2013 sp. zn. 5 As 158/2012 konstatoval, že „ k instalaci kamerových systémů, s ohledem na jejich povahu a zásah do osobní integrity osob, je možné přistoupit až tehdy, pokud už veškeré méně invazivní prostředky selhaly anebo by nebyly schopny naplnit vytyčený účel, který je sledován. Je zcela nepochybné, že kamerový systém ve srovnání s jinými prostředky (např. personálními, mechanickými), které mohou dosáh- nout naplnění účelů žadatelem sledovanými, zasahuje základní lidská práva, a to právo na soukromí a na soukromý rodinný život […] , a tudíž i do lidské důstojnosti, z které tato práva vyplývají “. I s ohledem k závěrům Nejvyššího správního soudu dovozujeme, že by použití webkamery v domáckém prostředí zaměstnance pro kontrolu, zda zaměstnanec náho- dou nevyužívá počítač či notebook zaměstnavatele pro svou osobní potřebu (či neu- možňuje jej používat někým jiným), mělo být obzvlášť přiměřené a přicházet do úva- hy pouze v krajních případech – např. pokud zaměstnavatel již má předchozí vážné podezření a nemá jak jinak získat důkaz o tom, že zaměstnanec notebook svěřuje bez dovolení dalším osobám a ohrožuje tak bezpečnost firemních dat. I přesto by však po technické stránce měla webkamera zabírat jen obličej, popř. i část těla osoby (zaměstnance) před ní, tedy prostor cca 30 – 100 cm od ní, další prostor by měl být automaticky rozmazán či překryt virtuální tapetou tak, aby bylo soukromí zaměstnance (a dalších) osob co nejméně dotčeno a bylo dosaženo účelu jejího použití. Podobně by mělo být postupováno i v případech videokonferencí a vir- tuálních setkání pracovních týmů např. přes platformu MS Teams či Zoom. V jiných případech, tedy zejména v případech kontroly pracovní výkonnosti za- městnance a dodržování pracovní doby, by podle našeho názoru nepřipadalo použití webkamery v úvahu, a to s ohledem na její dopady do soukromí zaměstnance v jeho domáckém prostředí a též existenci alternativ – méně narušujících způsobů – např. telefonický hovor, okamžité zaslání výsledku dosavadní pracovní aktivity prostřednic- tvím e-mailu apod. Obdobná stanoviska přitom zastávají i zaměstnanci-respondenti

99