ŠAVŠ Studie 2020

ze zástupci automobilky ve Velké Británii. Přesto postavila EK své rozhodnutí, a po ní i Soudní dvůr, na existenci vertikální kartelové dohody mezi dodavatelem Ford a jeho německými distributory! Klíčovým pro odůvodněním existence takové dohody byl ar- gument, že přijetí do sítě selektivní distribuce zahrnovalo ze strany dealerů „přijetí poli- tiky výrobce týkající se rozsahu škály produktů, které budou dodávány na národní trh… a proto rozhodnutí výrobce zastavit dodávky části této škály nepředstavuje jednostranný akt, ale je součástí smluvních vztahů mezi ním a jeho dealery.“ 30 EK pak i v dalších svých rozhodnutích vycházela z toho, že jednání distributora proti jeho obchodním zájmům není důkazem jeho nesouhlasu s podmínkami nasta- venými dodavatelem a tedy ani důkazem toho, že není stranou dohody zakázané dle čl. 101 odst. 1 SFEU. 31 Pokud sám hlavní kontrakt mezi dodavatelem a distributorem obsahoval neurčité klauzule ohledně toho, že se bude distributor řídit pokyny či dopo- ručeními dodavatele, resp. i to, že tento bude oprávněn jednostranně upravovat objem a obsah svých dodávek, vystavoval se dealer nebezpečí, že bude i přes poškození svých obchodních zájmů účastníkem zakázané kartelové dohody. 32 Hlavně však taková inte- pretace umožňovala EK postihnout soutěžně-právní sankcí takové jednání dodavatele narušující soutěž, fungování i samu integraci vnitřního trhu EU, které by bez této inte- pretace nebylo soutěžním právem EU postižitelné. Záhy se o tom přesvědčila i skupina Volkswagen (VW). V případu známém dnes jako Volkswagen I , automobilka kvotací dodávek a systémem bonusů vedla své distribu- tory v Itálii k tomu, aby nejméně 85% vozů zn. Audi prodávali italským zákazníkům, a zejména ne zájemcům z Německa a Rakouska, pro něž byly tyto vozy v Itálii (vzhledem k tehdejšímu směnnému kurzu italské liry) cenově atraktivní. 33 Jednalo se tedy o prak- tiku rozdělující vnitřní trh EU k újmě spotřebiteli. Tribunál, který rozhodoval o žalobě VW proti sankčnímu rozhodnutí EK podpořil argument, dle něhož „výzva výrobce dea- lerům není jednostranným aktem, pokud je součástí dlouhodobých obchodních vztahů upravených obecnou dohodou sjednanou předem“. 34 Věc se nakonec dostala až před instanci nejvyšší, Soudní dvůr. Ovšem i ten v rozsudku vyneseném v roce 2003 shledal, že pokud výrobce automobilů provádí politiku kvotace dodávek, kterou diktuje deale- 30 RozhodnutíSoudníhodvora25a26/84 Fordv.KomiseEvropskýchspolečenství ze17.9.1985ECLI:EU:1985:340, Summary odst. 1. Je však třeba upřesnit, že toto rozhodnutí bylo přijato ve specifické situaci posouzení možnosti výjimky dle čl. 101 odst. 3 SFEU, o níž do 1. 5. 2004 podniky žádaly EK. Předmětem sporu bylo tedy splnění podmínek pro přiznání výjimky ze zákazu kartelových dohod, což implikovalo, že mezi stranami taková dohoda existovala. 31 Srov.Whish, R. Bailey. D. Competition Law, 9th EditionOUP 2018, s. 110 s odkazem např. na rozhodnutí EK věc IV/32186 Cosmé/Martell-DMP z 15. 5. 1991. 32 V případu distribuce automobilky BMW, k němuž se vyjadřoval Soudní dvůr v rámci odpovědi na předběžnou otázku (Rozhodnutí C-70/93 Bayerische Motorwerke AG v. ALD Auto-Leasing D GmbH z 24. 10. 1995), automobilka ve svých oběžnících bránila distributorům prodávat leasingovým společnostem, které negarantovaly dodání klientovi uvnitř SRN, a to s odkazem na přesná ustanovení dealerské smlouvy, z níž její soutěž omezující požadavek vycházel. Soudní dvůr neměl pochyb o tom, že její oběžníky jsou součástí dlouhodobých obchodních vztahů upravených předem obecnou dohodou mezi dodavatelem a jeho distributory (viz odst. 17 rozhodnutí). 33 Rozhodnutí Komise Věc IV/35.733 –VW z 28. 1. 1998. 34 Rozhodnutí TribunáluT-62/08 Volkswagen AG v. Komise Evropských společenství z 6. 7. 2000 EU:T:2000:180, odst. 236.

122