ŠAVŠ Studie 2020

odlišit skutkové a právní okolnosti případu Bayer od výše citovaného rozhodnutí Ford, což se mu povedlo poukazem na skutečnost, že v případě Ford se rozhodovalo o výjimce ze zákazu implicitně přiznané dohody mezi stranami, zatímco zde spol. Bayer existenci jakékoli dohody od počátku odmítala. 40 Větší nároky soudů EU ohledně prokázání existence dohody se okamžitě promítly do rozhodování o opatření automobilek vůči jejich dealerské síti. V případu známém jako Opel Nederland šlo o to, jak posoudit dvě vzájemně související popatření, přijatá General Motors Nederland BV s cílem omezit re-exporty distributorů aut zn. Opel z Nizozemí. Opět se jednalo o omezování dodávek a systém bonusů, které si distributoři zasloužili za prodej v Nizozemí, nikoli do jiných zemí EU. 41 Ohledně omezení dodá- vek však Tribunálu chyběl přímý důkaz, že rozhodnutí automobilky s tímto obsahem bylo skutečně komunikováno distributorům a že tedy dané opatření se stalo součástí obecného smluvního vztahu mezi a dodavatelem a distributory. 42 Toto opatření tedy nebylo kartelovou dohodou. Naopak systém bonusů, který explicitně vylučoval auta prodaná do zahraničí, byl shledán součástí smluvního vztahu – vycházel z ustanovení dealerské smlouvy a sami distributoři si nechali takto nastavené bonusy vyplácet opa- kovaně v letech 1996-98. Argument, že systém bonusů měl za cíl zvýšit prodeje speci- ficky v Nizozemí, nikoli omezovat re-exporty, byl Tribunálem zamítnut, neboť dopady na přes-hraniční prodeje v rámci vnitřního trhu EU musely být od počátku všem jasné a o povaze daného bonusového systému jako cíleného omezení soutěže proto nemohlo být pochyb. 43 SD pak již hodnocení skutkového stavu ze strany Tribunálu nepřezkou- mával a na jeho právních závěrech nedostatky neshledal. 44 4.3.3 Případ Volkswagen II Fakt, že EK nebude moci napříště jednoduše prohlásit jakékoli soutěž poškozující opatření dodavatele vůči distribuční síti za součást obecné dealerské smlouvy s distribu- tory a z toho vyvozovat existenci kartelu, jí soudy EU bolestně připomněly v rozhod- nutích o druhé kauze automobilky VW, tedy Volkswagen II . V dané věci šlo o oběžníky, které rozesílala automobilka svými distributorům – členům sítě výhradní a selektivní distribuce v EU. Mj. v nich v letech 1996–1998 důrazně vyzývala k tomu, aby nedá- vali slevy na model Passat (což ne všichni respektovali). Obecná dealerská smlouva při- tom obsahovala ustanovení, dle nichž se distributoři měli řídit instrukcemi dodavatele ohledně prodeje nových aut a dodavatel je mohl obesílat i nezávaznými doporučeními ohledně prodejních cen a slev. 45 Opět tedy šlo o interpretaci toho, co z daných jednání mohlo být kartelem ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, resp. zda takový kartel vyplýval již 40 Rozhodnutí Soudního dvora C-2/01 P a 3/01 P Bundesverband de Arzneimittel-Importeure eV v Bayer AG z 6. 1. 2004 EU:C:2004:2, odst. 88 a 108 41 Rozhodnutí Komise ve věci COMP/36.653 – Opel z 20. 9. 2000. 42 Rozhodnutí Tribunálu T-368/00 General Motors Nederland BV, Opel Nederland BV v. Komise Evropských společenství z 21. 10. 2003 EU:T: 2003:275, odst. 81 a 88. 43 Ibid., odst. 98-99. 44 Rozhodnutí Soudního dvora C-551/03 P General Motors BV v. Komise Evropských společenství z 6. 4. 2006 ECLI:EU:C:2006:229. 45 Srov. např. komentář k dané věci in Ezrachi, A. EU Competition Law, An Analytical Guide to the Leading Cases. Hart Publishing 2018, s. 70-71.

124