ŠAVŠ Studie 2020

5.6 Konstrukce odpovědnostních vztahů pro případ vysoce a plně autonomních vozidel Současná odborná společnost se ve svých názorech na podobu odpovědnostních pravidel rozděluje na dva tábory. Napříč první skupinou panuje konsenzus nad dostaču- jícím právním rámcem v jeho aktuální podobě, tj. názor, že stávající podoba odpověd- nosti plně dostačuje i pro systémy vysokých autonomních schopností, a to jak ve věci požadavků na bezpečnost a inovace, tak i ve vztahu k otázkám režimu náhrady újmy. Naproti tomu druhý, napříč odbornou veřejností převládající, názorový proud zastává přístup poněkud odlišný. Nepanuje zde sice jednota v tom, jakou konkrétní podobu by měla právní odpovědnost v tomto případě mít, jisté však je, že ve vztahu k systémům, které dokáží fungovat samostatně, stávající skutkové podstaty civilních deliktů nedosta- čují (§ 2915 an. OZ). Já osobně se přikláním spíše k názoru, že stávající právní úprava odpovědnosti je pro účely umělé inteligence (nejenom v dopravě) nutností. Otázkou však zůstává, komu bude spravedlivé povinnost k náhradě újmy přičítat. 5.6.1 Status elektronické osoby Kontroverznějším z navrhovaných institutů je tzv. status elektronické osoby. Myšlenka nové osobnostní kategorie se objevila mj. v dokumentu Evropského paramen- tu s názvem Usnesení Evropského parlamentu obsahující doporučení Komisi o občansko- právních pravidlech pro robotiku (bod 59 písm. f )). Nicméně napříč odbornou veřejnost í k myšlence zavedení svébytného statusu převládá postoj kritický, s nadsázkou řečeno, elektronická osoba již vyšla z módy, proto zde není dále rozebírána. V podrobnostech k tomuto tématu odkazuji např. na článek z pera Alžběty Krausové Status elektronické osoby v evropském právu v kontextu českého práva . 5.6.2 Kompenzační fond jako obdoba povinného ručení Druhým navrhovaným řešením je systém obligatorního pojištění (Evropský par- lament, 2017, bod 59 písm. a)). Toto pojištění by fungovalo v zásadě na obdobném principu jako v současnosti existující institut tzv. povinného ručení. Konkrétně se uva- žuje nad vytvořením jakéhosi kompenzačního fondu, do kterého by přispívalo více zain- teresovaných subjektů (např. výrobce, programátor, provozovatel infrastruktury apod.) a z něhož by mohly být v případě vzniku újmy hrazeny náklady na její náhradu. Tím by odpovědnost neležela na bedrech jednoho subjektu, nýbrž by se rozptýlila mezi více osob. Tímto bychom mj. vyřešili i situaci, kdy by kolize autonomního automobilu způ- sobila újmu jeho provozovateli, který by při absenci systému kompenzačního pojištění neměl po kom náhradu požadovat. Konkrétní režim fungování pojištění ještě plně vy- jasněn není, polemika se vede např. nad tím, zda by se do kompenzačního systému při- spívalo pravidelně po dobu „životního” cyklu robota, nebo jednorázově při jeho uvedení na trh. I když je tedy hypotéza kompenzačního fondu teprve na začátku, domnívám se, že právě obligatorní systém pojištění představuje dobrý základ pro úvahy de lege ferenda nad řešením odpovědnostních vztahů těch nejautonomnějších technologií. V podobných směrech se vyvíjí i aktuální úvahy Evropské komise, jež toho času zpracovává pro oblast autonomní dopravy právní úpravu ve formě nařízení, a podle všeho se tak brzy ze strany unijního normotvůrce dočkáme pro členské státy závazného

144