SBORNÍK 66 SVOČ 2016

kazníka , 24 přičemž ZCP jsou pro konkrétního vlastníka (nebo alespoň domnělého 25 ) vedeny na účtu vlastníka . Musíme si tak klást otázku, zdali o osobě vedoucí evidenci s účty se ZCP můžeme říci, že má tyto ZCP „u sebe“? Richter zastává názor, že „předmětem zadržovacího práva (jistotou) může dle odstavce 1 být „cizí movitá věc, kterou má [někdo jiný] u sebe“. Z for- mulace „mít u sebe“ je možno dovodit, že ustanovení směřuje pouze na movité věci hmotné (srov. § 496 odst. 1 a § 498 odst. 2).“ 26 Richter se tak nejspíše domnívá, že je zapotřebí mít věc fyzicky u sebe. Dále tvrdí, že „kromě běžných movitých věcí hmotných, na které lze v souvislosti se zajištěním dluhů pomyslet, se proto zadržovací právo může s ohledem na definice věcí v ObčZ vztáhnout především i na „listinné“ cenné papíry.“ 27 Zatímco prvou větou Richter uznává jako způsobilý objekt zadržovacího práva pouze věc hmotnou, druhá věta vyznívá poněkud rozpačitě. 28 Nevíme, jaké další movité věci mohou být nikoli běžné. Každopádně, jak jsme uvedli výše, ZCP jsou věcí nehmotnou, a tudíž z pohledu Richtera nezpůsobilým objektem zadržení. S Richterovými závěry nesouhlasíme. Byť jsme názoru, že slova „u sebe“ mohou i tak znamenat v běžném jazyce i „vést ZCP v evidenci“ (běžně se říká mít zapsané ZCP ve svých knihách , tj. u sebe), případným teleologickým výkladem budou slova uvedena na pravou míru. Pakliže bychom totiž přijali Richterův názor o požadavku „mít věc fyzicky u sebe“, došli bychom k absurdnímu následku i ve vztahu k věcem hmotným. Co když bude věřitel zadržovat auto v garáži, která je od jeho domu vzdálená 10 km? Má věc ještě fyzicky u sebe? Odpověď je kladná, jelikož zde nebudeme posuzovat, zda se věc skutečně nachází fyzicky u věřitele, ale zdali k ní může vykonávat faktickou, jedinečnou moc , kterou bude schopen bránit dlužníku v jejím vydání. Ptáme se tedy, proč upírat věřiteli možnost uspokojit se z hodnot, které může svým jednáním zadržet, jen proto, že jsou nehmotného charakteru a z toho důvodu je nemůže mít např. stojící vedle sebe? Nevidíme pro tento závěr jediný rozumný důvod. Jen podotýkáme, že se obdobně chová i držba ve znaku corpus possessionis . Zbývá tedy zhodnotit, má-li takovouto faktickou moc osoba vedoucí majetkový účet se ZCP. Domníváme se, že takovou mocí bude disponovat věřitel vedoucí ZCP na účtu vlastníka . Pouze tento věřitel bude totiž moci určit, které ZCP jsou ve vlast- 24 § 528 OZ. O účtu zákazníku někdy hovoříme jako o sběrném účtu. Není z nich patrný konkrétní vlastník, ale v rámci prvního stupně evidence jsou evidovány všechny ZCP ve vlastnictví různých osob na jednom účtu. Tento systém zjednodušuje převody ZCP v první evidenci, a to tak, že v případě jejich převodu na jinou osobu zůstává ZCP zapsán na stejném účtu zákazníků za předpokladu, že obě osoby (převodce i nabyvatel) mají vedeny příslušné účty vlastníků u stejného účastníka. 25 § 527 odst. 2 OZ. V tomto ustanovení je zakotvena vyvratitelná právní domněnka, že vlastníkem ZCP je osoba, na jejímž účtu vlastníka je ZCP zapsán. 26 RICHTER, Tomáš. Komentář k § 1395. In SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1144. Zdroj: Beck online. 27 Ibidem . 28 Přesvědčivě nepůsobí ani skutečnost, že se Richter nijak nezabýval významem a interpretací § 979 OZ.

575