SLP 02 (2013)

nictví se v řadě zemí (nikoliv však v České republice) do souboru pracovněprávních norem řadí též pracovní právo procesní. 32 Novodobé české definice v důsledku „zúředničení“ a „zdělničení“ pracovního práva (tj. vytvoření jednotného standardu ochrany pracujících) po roce 1948 obvykle chápou pra- covní právo značně rozsáhleji, zahrnujíce do něj též právo úřednické neboli právo státní a veřejné služby. 33 I v zahraničí se lze setkat s tímto přístupem, obvykle je však spíše pro- jevem ambicí jednotlivých autorů. Příkladem může být přístup W. Silberschmidta, který pracovní právo chápal jako právo pracovní energie. 34 Dalším posunem je zohlednění vývoje kolektivního pracovního práva a intenzivní státní účasti při zajišťování práva na práci. Pražská učebnice pracovního práva (M. Bělina) vymezuje pracovní právo jako sou- bor právních norem upravujících individuální pracovní právo, kolektivní pracovní právo a zaměstnanost. Individuální pracovní právo pak blíže vymezuje jako soubor právních vztahů, v nichž pracovní sílu fyzické osoby občana užívá za odměnu jiný subjekt – zaměstnavatel, kterým je právnická nebo fyzická osoba. Kolektivní pracovní právo chápe jako oblast pracovního práva, která se v řadě případů prolíná s individuál- ním pracovním právem a doplňuje ho. Kolektivní pracovní právo pak vymezuje blíže skrze kolektivní pracovněprávní vztahy. Třetí oblast, právní úpravu zaměstnanosti, de- finuje jako regulaci vztahů, které vznikají při realizaci práva občana získávat prostřed- ky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 Listiny. 35 Toto pojetí v zásadě odpovídá již Kaskelovu přístupu, který předmět pracovního práva chápal jako úpravu postave- ní zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli, spoluzaměstnancům téhož závodu i téhož pracovního odboru a ve vztahu ke státu. P. Hůrka vymezuje pracovní právo nejprve úžeji jako právní odvětví, které upravuje vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnan- ci při výkonu práce, aby následně opět přikročil k tripartici dělení na individuální pracovněprávní vztahy, kolektivní pracovněprávní vztahy a právní vztahy vznikající na úseku zaměstnanosti. 36 Ani M. Spirit se neodchyluje významně od tohoto dělení a charakterizuje pracovní právo jako soubor právních norem upravujících společenské vztahy pracovní, kterými jsou individuální a kolektivní vztahy vznikající a související s výkonem práce a dále vztahy vznikající při realizaci práva dle čl. 26 Listiny. 37 Galvas v brněnské učebnici charakterizuje pracovní právo jako soubor právních norem, které upravují společenské vztahy vznikající při námezdní práci a vztahy s nimi související. 32 Baran, K. W.; Ćwiertniak, B. M.; Dörre-Nowak, D.; Wałczak, K.: Prawo pracy, Warszawa, Oficyna a Wolters Kluwer Business 2009, str. 34. 33 Kalenská, M.: Pracovní právo v tržním hospodářství, Právník, 1992, č. 7-8, str. 696. K názorovému diskurzu srov. Tomek, P.: Právní povaha služebního poměru příslušníků SNB, Právník, 1989, č. 9-10, str. 854 a násl. Právo státních úředníků a ozbrojenců nebylo považováno za součást pracovního (dělnického) práva. Takto je tomu i dnes stále např. v Rakousku či Německu. 34 Silberschmidt, W.: Das deutsche Arbeitsrecht I. 1926, II 1929, München. 35 Bělina M. a kol.: Pracovní právo, 2. doplněné a přepracované vydání, Praha, C. H. Beck, 2004, str. 3 a 4. 36 Hůrka P. a kol.: Pracovní právo, Plzeň, Aleš Čeněk, 2011, str. 19 a 20. 37 Spirit, M. a kol.: Pracovní právo a právo sociálního zabezpečení v ČR, Plzeň, Aleš Čeněk 2009, str. 21.

18