SLP 02 (2013)

Jak totiž dříve vyložil Nejvyšší soud, uplatnění nároku na náhradu škody v souvislosti s neplatným skončením pracovního poměru musí předcházet žaloba na neplatnost to- hoto skončení a rozhodnutí soudu o této žalobě. 1136 Pokud by však byl tento postup akceptován i v případě duchovních, dostali by se tyto osoby do svízelné situace. I jejich nárok na mzdy, resp. nárok na náhradu mzdy by byl totiž odvislý od rozhodnutí cír- kevních orgánů o platnosti či neplatnosti skončení služebního poměru. Nejvyšší soud se s tímto postupem nižších soudů neztotožnil a judikoval, že i když autonomie církví brání soudu v tom, aby posuzoval obsahovou správnost rozhodnutí nebo jiných opatření církví, nevyplývá z toho, že by ve věcech, v nichž je platnost a účinnost těchto rozhodnutí posuzována předběžně, nebyla dána pravomoc soudu; rozhodnutí soudu v takových věcech nevyústí v zastavení řízení pro nedostatek pravo- moci soudu, ale v případě nedůvodnosti žaloby v její zamítnutí. 1137 V řešeném případě obecné soudy následně v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí dovodily, že u Církve římskokatolické je vnitř- ním předpisem, kterým jsou stanoveny podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a pravidla pro úpravu vztahu těchto osob k církvi, Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici, zkratkou též „CIC“). 1138 Protože v Kodexu kanonického práva jsou komplexně upra- veny také vznik, změna a skončení vztahu duchovního k Církvi římskokatolické (ža- lovanému), nelze tento vztah poměřovat (posuzovat) podle předpisů vydávaných pro oblast závislých pracovních vztahů státem. Odvoláním duchovního rozhodnutími arcibiskupa olomouckého dle Kán. 157 CIC ze dne 21. 6. 2004, č. j. D-184/04-V, a č. j. D-185/04-V ze služby (z úřadů) administrátora in spiritualibus a místoděkana proto v souladu s touto úpravou skončil též tento „zvláštní honorovaný právní vztah“ duchovního k Církvi římskokatolické. Ke skončení tak došlo aktem, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce a toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve. Za rámec tohoto testu soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nešly a nezabývaly se tak ani námitkami dovolatele, že žalovaný při odvolávání žalobce „nepostupoval náležitým způsobem“ podle příslušných ustanovení Kodexu kanonického práva. 1139 Rozhodnutí o mzdových náležitostech propuštěného duchovního zatím nebylo publikováno. ͯ.Ͱ Slovenská judikatura a legislativní úprava První rozhodnutí Ústavního soudu SR přišlo o rok dříve, než první český nález. 1140 Je zde viditelná skutková paralela, byť nešlo pouze o zbavení duchovního úřadu, nýbrž 1136 S III, s. 100. Dále např. rozhodnutí NS ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 5/68 (R 40/1969) a rozsudek NS ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96 (SJ 75/1997). 1137 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007. K opačné argumentaci srov. Kříž, J.: Zákon o církvích a náboženských společnostech, komentář, Praha, C.H. Beck 2011, str. 63. 1138 Vyhlášený dne 23. 1. 1983 papežem Janem Pavlem II., který nabyl účinnosti dne 27. 11. 1983. 1139 Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2011, sp. zn.21 Cdo 304/2010. 1140 III. ÚS 64/2000, č. 12/2001, in: Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu SR 2001, s. 178-184.

220