SLP 02 (2013)

přímo o vyloučení manželů – duchovních Evangelické církve augsburského vyznání na Slovensku z jejich církve. 1141 Slovenský ústavní soud na rozdíl od českého ústavní- ho soudu argumentoval ust. § 6 zákona č. 308/1991 Sb., podle něhož mohou církve a náboženské společnosti k plnění svého poslání mj. vydávat své vnitřní předpisy, po- kud nejsou v rozporu s obecně závaznými předpisy, přičemž výkon této normotvorné vnitrocírkevní činnosti nesmí být, obdobně jako výkon jakékoli jiné činnosti církví, v rozporu s ústavou. Ústavní soud SR tak nezkoumal ve své argumentaci charakter služebního poměru duchovních a jeho poměr k obecnému pracovněprávnímu reži- mu, danému zákoníkem práce. Argumentoval spíše pomocí principu vnitrocírkevní autonomie vzhledem ke státu. I když slovenský Ústavní soud ochranu stěžovatelům nakonec neposkytl pro nedostatek aktivní legitimace, souhlasně s pozdější judikaturou českého Ústavního soudu uzavřel, že služební poměr duchovních je záležitostí spada- jící do režimu vnitrocírkevní autonomie ve smyslu čl. 24 odst. 3 Ústavy SR. Dále lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky, který dospěl k tomu, že rozhodnutí o vyloučení z církve nepodléhá soudnímu přezkumu. 1142 Od tohoto přístupu se však Ústavní soud SR odchýlil v roce 2001. 1143 V dané věci obecné slovenské soudy přitom zastávaly názor o subsidiární aplikaci zákoníku práce na služební poměr duchovních, jednoznačně inspirovaný českou judikaturou. Ústavní soud SR naopak na základě čl. 24 odst. 3 Ústavy SR, tedy analogického ustanovení s čl. 16 odst. 2 Listiny obecným soudům vytknul přednostní akceptaci kanonického práva, „vnitřního předpisu církve před právním řádem Slovenské republiky. „Obecné soudy tak připustily aplikaci norem, které nejsou součástí právního řádu Slovenské repub- liky. Církevní právo má být při rozhodování sekulárních soudů pouze součástí skutkové, a nikoli právní stránky věci.“ Ústavní soud uzavřel: „Porušení práva podněcovatele podle čl. 46 odst. 1 ústavy souvisí s jeho postavením kněze římskokatolické církve, v jehož důsled- ku byl diskriminován vůči ostatním občanům při soudním uplatňování svých práv. Proto došlo k porušení jeho práva podle čl. 46 odst. 1 ve spojení s čl. 12 odst. 1 a 2 zakotvujícím rovnost v právech a zákaz diskriminace.“ Vedle nastíněné judikatury je pracovněprávní status duchovních řešen též legislati- vou. Nestalo se tak však od 1. dubna 2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 311/2001 Z.z., 1141 K porušení jejich práv mělo dojít rozhodnutím Distriktního soudu Východního distriktu Slovenské evangelické církve a. v. v ČSFR v Košicích, který rozsudkem rozhodl o ztrátě jejich hodnosti, aniž by se mohli zúčastnit řízení. Tím mělo dojít k porušení práva na veřejné projednávání věci, garantovaného v čl. 48 odst. 2 slovenské Ústavy, přičemž napadený rozsudek byl potvrzen též vyšší církevní instancí: Generálním soudem Slovenské evangelické církve a. v. v ČSFR v Bratislavě. Další církevní grémia měla porušit právo stěžovatelů na zachování lidské důstojnosti podle čl. 19 odst. 1 Ústavy SR: zde se jednalo o nepovolení obnovy soudního řízení a následné vyloučení obou manželů z církve Generálním presby- terstvem Evangelické církve a. v. 1142 Srov. usnesení Nejvyššího soudu SR ze dne 8. 8. 1994, sp. zn. 3 Sž 25/94. 1143 Sp. zn. III. ÚS 64/2000, č. 12/2001, in: Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu SR 2001, s. 178-184.

221