SLP 07 (2014)

k tomu povolán, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. 19 Specifické problémy, kterým mohou čelit děti, pak jsou buďto daným státem uznány, anebo nikoli, též s ohledem na další závazky státu v oblasti lidských práv. Čeho se Úmluva vůbec nedotýká, ale co ovlivňuje postavení dětských uprchlíků zcela zásadně, jsou otázky procesního charakteru. Úmluva o procesu uznávání osoby za uprchlíka vůbec nehovoří. Má k tomu ovšem své důvody. Smluvní instrument je po- staven tak, že státy jakýmkoli označením osoby za uprchlíka, vydáním mu pasu apod., pouze deklaratorně stvrzují existenci určité skutečnosti. Zde se patrně projevuje opět doba a důvod vytvoření Úmluvy, ta totiž byla původně časově omezena na události před 1. 1. 1951 a reagovala tak na určité známé okolnosti a cílila na v podstatě vymeze- ný okruh osob. Nebylo tak urgentně zapotřebí mechanismu pro zjišťování, zda je daná osoba uprchlíkem či nikoli. Postupem času se situace změnila, působnost Úmluvy byla fakticky prodloužena na neurčito Protokolem o právním postavení uprchlíků (1967) a počty uprchlíků narůstaly. Zejména ekonomicky vyspělé země, ale i řada zemí eko- nomicky méně vyspělých, vytvořily vnitrostátní řízení o udílení ochrany, příp. tuto otázku delegovaly na UNHCR. Řízení musí samozřejmě splňovat standardy dané dal- šími smluvními instrumenty, kterými jsou státy vázány, a které stanovují kupříkladu právo na spravedlivý proces. ͹. Dětští uprchlíci a azylové právo Evropské unie ͸Ͷ Ta část práva Evropské unie, která se věnuje uprchlíkům, se – ne zcela výstižně – na- zývá právo azylové. Vychází z Úmluvy o právním postavení uprchlíků; na tento smluv- ní instrument odkazuje jak Smlouva o fungování EU, 21 tak i příslušná sekundární normativita. Nařízení a směrnice odkazují také na Úmluvu o právech dítěte i Listinu základních práv EU, 22 což je s ohledem na to, že zavazují státy, které jsou smluvními stranami těchto mezinárodních úmluv, velmi vhodné opatření. 19 Co se týče posuzování pojmu společenská vrstva, podle UNHCR státy obvykle uplatňují při svém uva- žování jeden ze dvou přístupů. Buď zjišťují, zda je ona společenská vrstva spojena určitým společným, neměnným znakem, či znakem, který je natolik zásadní pro lidskou důstojnost, že by osoba neměla být nucena k tomu, aby se ho zřekla, tzv. chráněnou charakteristiku, „ protected characteristics“ approach , anebo zkoumají, zda má společenská vrstva určitou charakteristiku, znak, který ji při vnímání zvnějšku vyděluje, a působí, že je jako vydělená vnímána společností nebo orgány státu (sociální percepce, social perception approach ). Srov. Doporučení UNHCR č. 2, které doplňuje Příručku UNHCR k postupům pro určování právního postavení uprchlíků a vybraná doporučení UNHCR z oblasti mezinárodní ochrany, s. 3: „ a particular social group is a group of persons who share a common characteristic other than their risk of being persecuted, or who are perceived as a group by society “. Podrobněji též HONUSKOVÁ, V.: Definice uprchlíka a její výklad a aplikace v současném mezinárodním právu , op. cit. 20 Více srov. zejména BATTJES, H.: European Asylum Law and International Law . Leiden/Boston: Martinus Nijhoff Publishers, 2006, příp. publikaci vydanou Evropskou agenturou základních práv Handbook on European Law relating to Asylum, Borders and Immigration vydanou v roce 2013, dostupná na: http://fra. europa.eu/sites/default/files/handbook-law-asylum-migration-borders_en.pdf (otevřeno 15. 6. 2014). 21 Srov. čl. 78 Smlouvy o fungování EU. 22 Listina základních práv EU, přijata v roce 2000, resp. 2007 (jako součást tzv. Lisabonské smlouvy).

243