SLP 10 (2016)

uprchlíci jsou chráněni vícero nástroji, tedy nejen v rámci mezinárodního uprchlické- ho práva, ale i skrze oblast jinou. Je to zároveň rozvoj ochrany lidských práv, díky kte- rému je princip non-refoulement potvrzen skrze judikaturu mezinárodních kontrolních mechanismů. Znovu si uvědomme, že samotná Úmluva o právním postavení uprch- líků nemá kontrolní mechanismus, který by byl povolán zjišťovat, zda smluvní státy dodržují své závazky, není možné stát soudně postihovat za nerespektování principu nenavracení podle této Úmluvy, a ostatně vůbec shledat jeho postup protiprávním. Univerzální Mezinárodní pakt o občanských a politických právech 13 (dále též „Pakt“) obsahuje v první větě čl. 7 zákaz mučení a krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. 14 Zákaz je vztažen na každého, kdo se nachází na území státu a podléhá jeho jurisdikci . 15 Není zde omezení jen na určitou vymezenou skupinu, jako je to v případě Úmluvy o právním postavení uprchlíků, na uprchlíky se proto díky svému širokému dopadu ratione personae instrument vztahuje. Ustanovení je cíle- no na ochranu každého proti zásahu do jeho osobní integrity určitými vymezenými formami újmy. Ochranu musí zajistit smluvní strana na svém území. Z rozhodovací praxe Výboru pro lidská práva, kontrolního mechanismu tohoto paktu, vyplývá, že stát ručí i za to, že osoba nebude takovéto újmě vystavena někde jinde, kam by ji nuceně navrátila. Stát by měl, obrazně řečeno, na rukou krev nejen tehdy, pokud by byla osoba mučena jeho přímým přičiněním (tj. stát sám by byl tím, kdo by mučil), ale i tehdy, pokud by k mučení či krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu došlo na území jiného státu, kam by ji navrátil. Nemožnost navrácení osoby tam, kde by jí uvedená újma hrozila, vyplývá z uvedeného ustanovení nicméně implicitně. Potvrzení tohoto výkladu lze spatřovat jak v obecném komentáři Výboru pro lidská práva k čl. 7, 16 tak i v jeho rozhodnutích. 17 V Paktu uvedený rozsah ochrany osoby je ratione materiae odlišný od Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Ustanovení Paktu zakazuje návrat osoby jen v případě, že by jí hrozilo mučení, či by byla podrobena 13 Mezinárodní pakt o občanských a politických právech z roku 1966 (publ. pod č. 120/1976 Sb.). Smluvními stranami je k srpnu roku 2014 celkem 168 států světového společenství států. 14 Srov. čl. 7 Paktu: „ Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zachá- zení nebo trestu “. Od ustanovení tohoto článku se nelze odchýlit, srov. čl. 4 odst. 2 Paktu. 15 Srov. čl. 2 odst. 1 Paktu. 16 Srov. bod 9Obecného komentáře Výboru pro lidská práva č. 20 z roku 1992: „ In the view of the Committee, States parties must not expose individuals to the danger of torture or cruel, inhuman or degrading treatment or punishment upon return to another country by way of their extradition, expulsion or refoulement .“ Výbor pro lidská práva je kontrolním mechanismem Paktu, vydává stanoviska ( communications ), které nejsou pro strany závazné. 17 Srov. bod 8.1. a násl. stanovisko Výboru pro lidská práva ve věci C. v Austrálie (podání č. 900/1999, U.N. Doc. CCPR/C/76/D/900/1999 (2002), či stanovisko Výboru pro lidská práva ve věci Charles Chitat Ng. v Kanada (podání č. 469/1991, U.N. Doc. CCPR/C/49/D/469/1991 (1994), příp. obdobný výklad u čl. 6 v případě Rodger Judge v Kanada (podání č. 829/1998, U.N. Doc. CCPR/C/78/D/829/1998 (2003). I zde je možné považovat princip mezistátní důvěry (konkrétně důvěry k jinému státu, který je smluvní stranou Paktu) za vyvratitelnou domněnku, srov. stanovisko Výboru pro lidská práva ve věci Charles Chitat Ng. v Kanada bod 6.2.

11