SLP 10 (2016)

Evropská sub-regionální úprava, tedy úprava v rámci organizace Evropská unie, na- vazuje na úpravu univerzální zcela jednoduše prohlášením, že „členské státy dodržují zásadu nenavracení v souladu se svými mezinárodními závazky“. 30 Pro členské státy Evropské unie je její legislativa závazná, uvedené potvrzení se týká všech, právně mají státy uvedenou povinnost samozřejmě i bez zmíněného potvrzení. Princip non-refoule- ment má ale v evropské legislativě zároveň významné místo jinde. Je zrcadlen v úpravě konkrétního statusu pro osoby, které nejsou uprchlíky, ale které není možné navrá- tit z jiných důvodů, v úpravě tzv. doplňkové ochrany. 31 Zde nejde primárně o reflexi principu non-refoulement v jeho úpravě v uprchlickém právu, jde o reakci na závaz- ky nenavracení z oblasti lidskoprávních dokumentů. Je ale nutné jej zmínit, mimo jiné i proto, že evropské právo postupně pojmy uprchlictví a doplňková ochrana staví na stejnou úroveň (zastřešujícím pojmem je pak mezinárodní ochrana). Princip je dále obsažen v úpravě tzv. třetích bezpečných zemí v právu EU. 32 V tomto konceptu je rozvinut druhý odstavec čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, možnost státu navrátit osobu do země, kde jí nehrozí nebezpečí. Při aplikaci třetí bezpečné země státy navracejí osoby (potenciální uprchlíky) do jiných zemí, kde jim nehrozí nebez- pečí takové, jaké předvídá první odstavec čl. 33. Limity takto pojatého navrácení jsou zřejmé, a byly v obecné rovině představeny výše. Za prvé, není snadné zaručit, že ona třetí země bude pro uprchlíka bezpečná, tedy, že případnému skutečnému uprchlíkovi poskytne ochranu a výhody Úmluvou zaručené. Stát dostojí své povinnosti nenavrátit osobu na hranice zemí, kde by jí hrozila čl. 33 předpokládaná újma tehdy, pokud ji zpět nenavrátí ani stát, kam je odeslána (tzv. chain refoulement , stát sám nenavrátí osobu, ale onen tzv. třetí stát ano). Za druhé, s ohledem na to, že jednotlivé pojmy nejsou v Úmluvě definovány a že v ní není ustaven kontrolní mechanismus, který by jejich výklad sjednocoval, budou téměř jistě aplikovány jiné standardy pro hodno- cení toho, zda osoba je či není uprchlíkem. Nemluvě o tom, že každý stát je vázán (především regionálně) jinými úmluvami v oblasti lidských práv, které mohou výklad pojmů uvedených v Úmluvě ovlivnit, a je nutno brát v úvahu i možné ovlivnění „hod- notovou a teleologickou orientací interpretů“. 33 Jistě je možné stanovit určitá kritéria, 30 Srov. čl. 21 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění). 31 Případně je možné si představit i osoby, které jsou z dobrodiní uprchlické ochrany vyloučeny podle čl. F Úmluvy o právním postavení uprchlíků, ale přesto je nejde navrátit, byť tam by – až na výjimky (kupří- kladu při určitém výkladu definice uprchlíka může jít o dětské vojáky) – nebyl ze strany států primární zájem na poskytnutí ochrany. 32 Skrze procesní koncept tzv. třetí bezpečné země stát vymezuje určité země, do nichž může navrátit osoby, které na jeho území žádají o ochranu (aniž by s nimi nutně provedl řízení ve věci samé), neboť jsou tyto země považovány za pro ně bezpečné. 33 Srov. HOLLÄNDER, P. Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003. S. 10. Různorodost hodnotové a teleologické interpretace může být ilustrována na pojmu „společenská vrstva“, která může být vykládána ve prospěch i v neprospěch osob s homosexuální

14