SLP 10 (2016)

„1. Každý stát je povinen požadovat od kapitána lodi plující pod jeho vlajkou, aby, pokud tak muže učinit bez vážného ohrožení lodi, její posádky nebo cestujících: (a) poskytl pomoc kterékoli osobě nalezené na moři, která je v nebezpečí života; (b) se s největší rychlostí vydal na záchranu osob, které jsou v nebezpečí, je-li zpraven o tom, že potřebují pomoc, a pokud lze takový jeho zákrok rozumně očekávat (c) po srážce poskytl pomoc druhé lodi, její posádce a jejím cestujícím, a pokud je to možné, sdělil druhé lodi jméno své vlastní lodi, její domovský přístav a nejbližší přístav, do něhož pluje. 2. Všechny pobřežní státy napomáhají vytvoření, provozu a udržování přiměřené a účin- né pátrací záchranné služby za účelem zajištění bezpečnosti na moři a nad mořem a tam, kde to vyžadují okolnosti, sjednávají za tím účelem oblastní dohody o vzájemné spolupráci se sousedními státy.“ Je třeba dodat, že ačkoliv se tento článek vyskytuje v části Úmluvy o mořském prá- vu, která se zabývá volným mořem, povinnost poskytnout pomoc je nutné dodržovat ve všech mořských zónách. 19 Jak vyplývá z výše uvedeného, povinnosti v souvislosti se záchrannými akcemi mají jednak kapitáni lodí, jednak státy. Povinnost zachránit osoby, které jsou v nebezpečí, je zásada, která se v historii vyvíjela. Do doby krize v Indočíně a následného masivního exodu osob z této oblasti existovaly prakticky jen dvě úmluvy, které se zabývaly touto problematikou, a to Bruselská úmluva o pomoci na moři a záchranné službě na moři z roku 1910 a Úmluva o bezpečnosti lidského života na moři z roku 1974 (dále jen „Úmluva SOLAS“), které sice obsahovaly po- vinnost pomoci lodím v nouzi, ale neobsahovaly zásadu spolupráce ani koordinace při záchranných akcích. Od roku 1975, kdy vypukla krize v Indočíně, až do konce roku 1978 přijelo do zemí prvního azylu na 110 000 vietnamských „lidí z lodí“, jak se osobám připlouvajícím po moři začalo říkat. Zpočátku se zdálo, že kapitáni kolem plujících plavidel horlivě pomáhají lodím v nesnázích; během tohoto tříletého období zachránily lodě z 31 zemí světa uprchlíky z celkem 186 plavidel. Během prvních sedmi měsíců roku 1979, kdy se počet Vietnamců přicházejících do zemí této oblasti vyšplhal na více než 177.000 a „odhánění“ lodí bylo v plném proudu, však bylo zachráněno pouze 47 lodí. Polovinu zachránců navíc tvořily lodě pouhých tří zemí. 20 Bylo více než jasné, že daná situace je neúnosná a že je třeba, aby státy vzájemně spolupraco- 19 Když se vytvářela Úmluva o mořském právu, vedla se debata o tom, jak interpretovat tento článek. V souladu s čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, tedy s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě (tedy „pomoc kterékoli osobě nalezené na moři“, nikoliv „kterékoli osobě nalezené na volném moři“), v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy bylo usneseno, že tato povinnost nemůže zmizet jenom proto, že se překročí hranice jednotlivých mořských zón (konkrétně zóny pobřežního moře). Srov. TREVISANUT, S. The Principle of Non-Refoulement at Sea and the Effeectivnes of Asylum Protection. Op. cit, s. 235. 20 UNHCR. The State of The World‘s Refugees 2000: Fifty Years of Humanitarian Action . [online]. Citováno 20. 10. 2014. Dostupné z: http://www.unhcr.org/4a4c754a9.html . s. 79 a násl.

36