SLP 12 (2017)

V mezinárodním právu obecně platí, že státy, jejichž občanství jednotlivec má, jsou oprávněny vykonat diplomatickou ochranu v jeho prospěch. 604 To je dnes všeobec- ně přijímáno. Komplikovanější situace je, kdy nároky jednoho státu příslušnosti jsou směřovány proti státu, jehož je osoba také občanem. V čl. 4 Haagské úmluvy bylo uplatnění takového nároku zapovězeno: „Stát nesmí vykonávat diplomatickou ochra- nu ve prospěch osoby, která je jeho státním příslušníkem, proti státu, jehož státní příslušnost tato osoba také má.“ Ačkoliv Haagskou úmluvu ratifikovalo v 30. letech minulého století pouze 12 zemí, 605 a hrstka dalších následovala později, 606 převažoval tehdy názor, že se jednalo o kodifikaci platného obyčejového mezinárodního práva. 607 Tento přísný pohled je ve 21. století podle ILC i některých autorů 608 již překonán, přičemž se při svém tvrzení opírají o řadu případů, kdy byla diplomatická ochrana uplatněna vůči občanům žalovaného státu. ILC v komentáři k Návrhu článků o di- plomatické ochraně odkazuje na italsko-americké smírčí komise v případu Mergé z r. 1955. V něm smírčí komise uvedla: „Princip rovnosti států, pro výkon diploma- tické ochrany, který vylučuje diplomatickou ochranu v případě dvojího občanství, musí ustoupit před zásadou skutečného vztahu mezi státem, který poskytuje diplomatickou ochranu, a osobou, v jejíž prospěch je diplomatická ochrana vykonávána.“ 609 Podobně íránsko-americká kompenzační komise dospěla v případě č. A-18 v r. 1984 ke stejnému závěru, který překonává Haagská pravidla týkající se několikerého občanství. Občanství žalobce musí být při rozhodování o převažujícím a účinném občanství vždy zohledněno v kontextu konkrétního sporu. 610 Tribunál v této argumentaci odkázal na rozhodnutí v případu Mergé a rozsudek Mezinárodního soudního dvora v případě Nottebohm . 611 S ohledem na tento vývoj i rozvoj mezinárodního práva lidských práv, kdy se posky- tuje jednotlivci právní ochranu i vůči jeho státu, navrhl zvláštní zpravodaj Dugard, aby v případě několikerého občanství bylo státu umožněno vykonávat diplomatickou ochra- nu i vůči jinému státu, jehož občanství postižený jednotlivec má. 612 Tento názor byl přijat také celou Komisí a je vyjádřen v čl. 7 Návrhu článků o diplomatické ochraně. V me- zinárodním právu se tak prosazuje flexibilní zásada převažujícího a účinného občanství. 604 Srov. čl. 3 Haagské úmluvy o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství (1930) a čl. 6 Návrhu článků k diplomatické ochraně. 605 Austrálie, Belgie, Brazílie, Kanada, Čína, Monako, Nizozemí, Norsko, Polsko, Swazijsko, Švédsko a Spojené království. 606 Kypr, Fidži, Kiribati, Lesotho, Malta, Mauricius, Pákistán a Zimbabwe. 607 FORCESE, C. The Capacity to Protect: Diplomatic Protection of Dual Nationals in the War on Terror. European Journal of International Law , 2006, vol. 17, no. 2, s. 385; VICUNA, F. O. Changing Approaches to the Nationality of Claims in the Context of Diplomatic Protection and International Dispute Settlement. ICSID Review , 2000, vol. 15, no. 2. s. 354. 608 Např. FORCESE, ss. 386-387. 609 Mergé , (1955) 22 ILR, ss. 443, 454-455. 610 Case A-18 , 5 Iran-US Cl. Trib. Rep. (1984) 251, reprinted in 23 ILM (1984), ss. 263-265. 611 Ibid., ss. 489-499. 612 First Report on Diplomatic Protection by Mr. John R. Dugard, Special Rapporteur, U. N. Doc. A/ CN.4/506 (2000), § 54.

181