SLP 12 (2017)

ství se zabývali počínaje Aristotelem, žákem Platona a jeho „Politikou“ (384–322 př.n.l.) ve starověku, mnozí autoři středověku jako Jean Boden (153–1596), Thomas Hobbes (1588–1679) a později, již v druhé polovině osmnáctého století např. Jean Jacques Rousseau (1712–1778) v „Sociální smlouvě“. 70 Ve středověku byl vztah mezi státem (původně vladařem – suverénem) a jednotlivcem dán závazkem věrnosti jednotlivce. V oblasti „common law“ se uplatňovala zásada nemo potest exuere patriam (žádný člověk se nesmí zříci vlastní země). Sir William Blackstone hovořil o závazku jednot- livce vůči suverénovi jako o „dluhu vděčnosti, který nesmí být porušen, zrušen nebo modifikován jakoukoli změnou času, místa nebo okolností.“ 71 Moderní pojetí státního občanství je spojeno s buržoazními revolucemi ve Francii a USA v 18. století. V Anglii se v minulosti používal pro označení občana výraz „subject“ (poddaný) jako výraz podřízenosti panovníkovi. V současnosti se v britské terminologii používají promiscue jak výraz „subject“ tak i „national“, přičemž konstituční monarchie má již pouze cere- moniální význam a nehraje v otázkách občanství žádnou roli. V klasickém mezinárodním právu ovšem otázka státního občanství úzce souvisí se vznikem moderních států a formováním státní suverenity. V literatuře i praxi států se někdy rozlišují významově pojmy „občanství“ a státní příslušnost“, jindy se používají naopak jako synonyma. Oba pojmy mají různý historický původ. Pojem státní pří- slušnost zdůrazňuje mezinárodní resp. mezinárodněprávní aspekt vazby mezi vlastním státem a jednotlivcem ve vztahu k jiným státům. Pojem občanství odráží národní, pří- padně „municipální“ aspekt postavení jednotlivce ve světě charakterizovaném globali- zací i fragmentací. Občanství představuje právní status jednotlivce, je i jeho základním lidským právem a základem občanskoprávních aktivit. Většinou tento pojem je nebo byl alespoň v minulosti spojován s etnickou identitou jednotlivce. V demokratických společnostech má pojem občanství široké občanskoprávní a politické konotace. Je cha- rakteristické, že mezinárodní instrumenty používají převážně výraz státní příslušnost (nationality). Haagská úmluva o jistých otázkách vztahujících se ke konfliktu zákonů o státní příslušnosti z 12. dubna 1930 byla do českého jazyka přeložena jako úmluva o střetu zákonů o „státním občanství“. V čl. 1 úmluva stanovila: „Je věcí každého státu určit svým zákonodárstvím, kdo jsou jeho státní příslušníci“ (v autentickém textu je slovo „nationals“ – v českém překladu „občané“ – pozn.) Tyto zákony musí být po- dle Úmluvy uznány jinými státu, pokud jsou v souladu s mezinárodními úmluvami, mezinárodním obyčejem (custom) a obecně uznanými právními zásadami ve vztahu ke „státní příslušnosti“ (nationality)“. Odst. 2 téhož článku zdůrazňoval, že otázka, zda 70 ARISTOTLE. Politics , Cambridge: Harvard University Press, 1959; BODIN, J. Six Books on the Commonwealth. Oxford: Basil Blackwell, 1955; HOBBES, T. On the Citizen. Cambridge: Cambridge University Press, 1948; ROUSSEAU, J. J. The Social Contract. New York: Hafner Publishing, 1947. K historickým kořenům vývoje občanství viz. KLUSMEYER, D. Between Concent and Descent: Conception of Democratic Citizenship. Washington D.C.:Brookings Institute Press, 1996. 71 BLACKSTONE, W. Commentaries on the Laws of England. Oxford: Clarendon Press,1884, s. 117.

29